Brand

Další z nekonečné řady zamyšlení nad hodnocením fotografií

Částečně budu navazovat na text Standy Součka, který se tímto tématem zabýval před několika lety. Jak padlo ve Standově článku, hodnocení je věc silně ošidná a subjektivní. Fotografii nelze jednoduše známkovat, měřit na branky, body nebo vteřiny. Teď trochu zjednoduším - fotografie se nám buď líbí, nebo nelíbí, zaujme nebo nezaujme… a co s tím dál?

Pomineme teď reakce normálního publika fotografickou „vědou“ nezasaženého. Podívejme se na celou věc z perspektivy diváka - tvora myslícího a ochotného číst… stejně jako jsou různé úrovně fotografa autora, jsou i různé úrovně diváka – začátečník, kterému se líbí vše barevné a jásavé, pokročilý, který je ochoten o fotografii uvažovat a divák (zjednodušeně řečeno) znalec, který je ochoten fotografii číst.
Stejně jako se fotograf autor učí umění kompozice a technické kvality, divák se může učit fotografie ostatních číst a vyhodnocovat.

Líbí? Nelíbí? A proč?
Pokud se snímek líbí, není co řešit. Opačná situace: divákovi se snímek nelíbí. A proč? Začátečník napíše něco ve smyslu „tohle se nepovedlo“ nebo „tady snad foťák spustil sám“, u pokročilého diváka může nastat proces, kterému kolega Souček říká objektivizace subjektivního hodnocení, já tomu říkám analýza. Divák se zamyslí, co mu na tom vlastně vadí. Je to kompozice? Technická kvalita? Nebo něco, čemu se říká umělecký dojem? Ať tak nebo onak, dostáváme se ke čtení fotografie.

Na chvíli opusťme diváka a zaměřme se na fotografa. Stejně jako divák má i fotograf různé úrovně
– začátečník, který fotí všechno, co se mu líbí a moc u toho nepřemýšlí
- pokročilý, který o kompozici nějak přemýšlí
- potom opět znalec, který používá kompozici a světlo jako výrazový prostředek a do snímku vloží příběh nebo emoci. Stranou teď nechme profesionály, kteří se fotografií živí a tudíž se většinou musí trefit do vkusu středního proudu diváků (opět zjednodušuji); věnujme se fotografům, kteří dělají to, co je baví a fotí si tak, jak chtějí oni, a nejsou zatíženi potřebou někam se trefovat.

Trochu odbočím a pomůžu si analogií s hudbou. Dejme tomu, že máme posluchače, který preferuje Kabáty a Divokýho Billa nebo „Goťáka“. Tomuto posluchači pak dáme poslechnout například Hradišťan, pana Václavka anebo Jiřího Mazánka. Prostě žánry, které vyžadují trochu víc interakce s divákem a jeho myslí; žánry, které se nedají konzumovat. Potom uvidíme, jak zareaguje – jestli má nebo nemá otevřenou mysl a jestli je ochoten poprat se s pro něj neznámým zážitkem nebo jestli má mysl uzavřenou a nový žánr odmítne.
Pomůžu si i analogií jinou. Mějme čtenáře Blesku nebo Aha či uživatele Facebooku zvyklého číst statusy „Bozenka sla nakupovat“ a dejme mu přečíst báseň od Jana Skácela. A opět sledujme, jak zareaguje.

Co tím chci říct? Nejdřív budu nepřesně parafrázovat chytřejší fotografy: zatímco reportážní fotograf je podoben novináři, umělecký fotograf je podoben básníku. Reportážní fotograf se snaží zachytit realitu takovou, jaká byla – hezké světlo, krásná krajina, kytička, hřbitov a další a další; umělecký fotograf k té realitě zkusí přidat něco víc – buď má už dopředu nějaký svůj záměr, nebo si přímo na místě najde vhodný motiv a k „vypíchnutí“ svého záměru využije vhodné kompoziční prostředky a skladbu obrazu – těsnou nebo volnou kompozici, linie, diagonály, rytmus nebo opakováni motivu.

Dostáváme se k jádru pudla. Zatímco reportážní fotografii (novinový článek nebo popovou písničku) není potřeba zdlouhavě dešifrovat a dá se sezobnout jako jednohubka, fotografii s „přidanou hodnotou“ je někdy nutné vnímat, číst a zamyslet se, co tím snímkem chtěl autor sdělit. To je věc, která nepřijde sama.

Teď záleží na divákovi, nakolik má otevřenou mysl a je ochoten svůj drahocenný čas čtení snímku věnovat (analogicky, jestli je ochoten vnímat skladbu od Hradišťanu nebo Skácelovu lyriku).

Běžný konzument prohlásí „tak tohle se nepovedlo“ nebo „to se mi nelíbí“ případně „hroznej cvak“. Čtenář ke snímku přistoupí jinak; snímek ho bude nějakým způsobem provokovat, čtenář se do něj ponoří hlouběji a zkusí si najít určitou symboliku nebo příběh, kterou autor do svého díla vložil.

Je čas otřít se o kompoziční pravidla, která s tématem také souvisí. Opět se odkážu na kolegu Součka. Kompozice není jen pravidlo třetin a středovky. Kompozice pojednává i o skladbě obrazu, je důležitým pomocníkem při vkládání sdělení. Někdy je velmi vhodné porušit zaběhlá pravidla a tím získat nástroj, kterým divákovi ukážeme cestu, jak snímek vnímat.
Vezměme si například těsnou a volnou kompozici. Běžné komponování do třetin je ve většině případů sázkou na jistotu – divákovi tak ukážeme motiv. Jelikož čteme zleva doprava, umístěním motivu do levé nebo pravé třetiny ovlivníme děj na snímku a je pak jenom na nás, jestli hned na začátku „vyslepičíme“ pointu snímku umístěním motivu na levou třetinu nebo budeme diváka napínat a rozuzlení dáme naopak do pravé části. Každopádně, komponování dle pravidel má za následek harmonickou atmosféru snímku.
V okamžiku, kdy chceme v divákovi vyvolat pocit nejistoty, můžeme kompozici záměrně pojmout jako těsnou.

Co tím chci říci? To, že porušení pravidel kompozice není nutně na škodu. Autor může záměrným porušením pravidel otevřít divákovi dveře a ukázat záměr. A je na divákovi, jestli snímek odmítne jako chybně komponovaný natěsno, nebo si naopak umí odvodit spojení mezi (na první pohled) kompoziční „chybou“ a záměrem.

On je totiž rozdíl, když kompoziční chybu udělá začátečník, který fotí stylem pokus-omyl, nebo fotograf zkušený, který používá nestandardní kompozici jako tvůrčí prostředek. Podobně se dá pracovat i se světlem nebo naopak jeho absencí.

Velice často může dojít ke kontaktu zkušeného fotografa s  divákem, který příběh ve fotografii neodhalí. Potom je potřeba ptát se, proč k tomu došlo. Byl divák ochoten zabývat se fotografií déle? Anebo očekával kalendářovou jednohubku, kterou slupne a půjde dál? A z druhé strany, vložil fotograf příběh či záměr do snímku dostatečně čitelně tak, aby divák nemusel fotografii studovat lupou dvě hodiny? Není to jednoduché.

Oklikou jsme se dostali zpět k hodnocení „povedlo se“ a „nepovedlo se“. Standa Souček říká, že fotka, která potřebuje vysvětlení, je špatná. A to „špatná“ má mnoho úrovní. Pro diváka může být špatná, protože divák není ochoten studovat ji; divák se chce pobavit a jít dál, zkonzumovat obrázek bez kousání. Stejně tak může být pro diváka špatná, protože autor svůj záměr do snímku nevložil šikovně a záměr tak není jasný ani po delším zkoumání. Není to černobílé, špatná a správná se podobá stupnici šedi.

Hodnocení cizích fotografií může být skvělou cestou k fotografovu růstu. Praxe se dá získat mnoha způsoby – studiem teorie, hodinami strávenými focením… tím se dají získat zkušenosti v oblasti technické kvality a základů kompozice. Ale čtení cizích fotografií považuji za neméně důležité. Samozřejmě jen pro ty, kteří se chtějí v oblasti fotografie zlepšovat a nestačí jim jenom sbírat lajky na facebooku. Studiem cizích fotek a jejich analýzou si člověk může krásně uvědomit i vlastní chyby. Takže prohlížení webových galerií stylem „otevřu jenom to, co mě zaujme a líbí se mi“ je sice pěkná úspora času, ale člověka to nikam moc neposune.

Pokud se chceme zlepšovat, věnujme víc času studiu cizí práce; věnujme čas i žánrům, které my sami neděláme – objektivizace hodnocení a analýza snímku nás může posunout dál. A my se časem naučíme psát místo strohého „to se nepovedlo“ komentáře mnohem užitečnější pro nás samotné i pro ostatní fotografy a tím si rozšíříme svůj vlastní obzor stejně, jako když budeme poslouchat jiné hudební žánry než jen popík a číst něco víc než jenom Blesk a Právo.

Samozřejmě neříkám, že se všem lidem musí líbit všechny fotky. To ani omylem. A někdy, zvláště u začátečníků, nelze říct, proč se mi snímek nelíbí – většinou je tam hromada chyb a korunováno je to absencí dobrého světla. Ale když už snímek hodnotíme negativně, bylo by fér napsat, proč hodnotíme zrovna tak, jak hodnotíme a případně, jak na nás snímek působí. Komentáře typu „to ti snad cvakl foťák sám“ sice můžou působit tvrďácky na přízemní lidi, ostatním trochu myslícím ale prozradí, že autor komentáře se zmůže pouze na urážení začátečníků nebo okopávání kotníků lidem, kteří si troufli dělat něco jinak, a případně dělá se zajímavým u fotek, které není schopen pochopit.

Takže pokud hodnotíme, měli bychom vědět proč zrovna takto. Posune to nejen nás samotné, ale i autora. A naopak, pokud fotíme něco víc než kalendářovku, potom si dejme od své fotky odstup a zkusme se vžít do perspektivy diváka, který nezná kontext – je náš záměr dostatečně čitelný, aby ho cílová skupina dokázala rozluštit?

Dalo by se pokračovat dál – je jasné, že ne každá kompoziční chyba je záměr a spousta autorů se bude kritice bránit slovy „ale já to tak chtěl“, což je jejich právo. Autor má možnost kritiku/názor, které ho nikam neposunou, jednoduše odmítnout jako irelevantní. Ale tato problematika už je nad rámec tohoto zamyšlení.

Prostě a jednoduše – ne každá na první pohled chybně komponovaná fotka je opravdu špatná a ne každá na první pohled nezajímavá fotka se opravdu nepovedla. Pokud si dáte tu práci, můžete objevit spoustu pokladů povrchnímu divákovi skrytých. Záleží, jak moc jste ochotni u toho koukání myslet. Hledejte diagonály, vodící linie, kontrasty, protiklady, práci se světlem a stínem, opakování motivu… výrazových prostředků je celá řada. Otevře se vám tím úplně nový svět, proti kterému jsou klasické líbivé kalendářovky strašlivá nuda, kterou můžeme s klidem nechat divákům a autorům bez fantazie.

Jako bonus nabízím pár mých obrázků s popisem, proč jsem to udělal zrovna takto na první pohled „blbě“ :). Můžete sami posoudit, jestli se mi ten záměr povedl nebo ne.

01pes.jpg
Začnu svým oblíbeným leonem. Proč jsem ostřil a komponoval takto? Divák si jistě řekne, že ostrý měl být pes. Pokud by se jednalo o fotku psího portrétu, potom ano; navíc by tu ten plot byl rušivým elementem. Ale můj záměr byl jiný - plot je ostrý a použitý jako symbolika překážky, pes v pozadí je sice důležitým výrazovým prvkem dotvářejícím atmosféru, ale nejde o hlavní motiv. Za chybu by se dalo považovat málo místa pod psí tlamou.

02valka.jpg
Válečná scéna - vlevo natěsnáno, vpravo zbytečně moc místa. Ano, ale... těsná kompozice vlevo pomáhá vyvolat pocit napětí a stísněnosti, prostor vpravo je naopak klidný. Jelikož čteme zleva doprava, můžeme si všimnout, jak nám v průběhu čtení ubývá pocitu naléhavosti a mění se rytmus scény.

03vychod.jpg
Špatně prokreslená krajina? Ano, ale... mým cílem nebyla fotografie perfektně prosvětlené krajiny (to by nebyl problém, stačilo by rozložit stativ a cvaknout to jako expoziční řadu), ale zachycení atmosféry rodícího se dne a krajiny čekající na první sluneční paprsek.

04koni.jpg
Nemá to světlo... ale ano, má. Pozorný "čtenář" si jistě povšimne prvních paprsků slunce, které prosvítily kožíšek květu a nasvítily pár stébel trávy. Cílem zde nebyla fotografie koniklece, ale opět zachycení atmosféry rodícího se dne a kytky čekající na slunce, které pomalu přichází.

05parez.jpg
A co s tímhle černým cvakem? Chtěl jsem zachytit rytmus a opakováni motivu - světlo, stín, světlo, stín.

Doufám, že se vám toto zamyšlení líbilo, i když neobsahuje žádný návod, jak něco konkrétního dělat líp :). A pokud jste dočetli až sem, díky za vaši pozornost.

Štítky:

Diskuse

Filip

10.7.2016 00:15

Dovolim si opnovat, nebo aspon reagovat.

 

Clanek je celkem slozity, je tu popsano hodne dojmu, ktere jsou si i protichudne a nejsem si uplne jist, co jsi tim jako autor chtel rict.

 

Mam pocit, jakoby mel byt obycejny divak, ten, ktery si prohledne kazdou jednu fotku, ohodnotit ji a ta,

ktera sa mu nepozdavala napoprve, by mela byt prohlizena znovu a znovu dokud ji neprijde na chut.

A pokud to tak neni, divak je ten, ktery muze za to, ze je fotka spatna.

 

U me to je jednoduche, tak jak pises, fotka se mi libi nebo ne.

 

Nevidim jediny duvod, proc by se mel divak vracet k fotce, ktera se mu nelibi a hledat v ni neco hlubsiho,

zkoumat ji a cist. Prave naopak, temito fotkami by se divak vubec nemel zabyvat.

Ja si takto prohlizim jen fotky, ktere me necim oslovili a necim zaujali.

Z techto fotek se snazim neco vycist, zjisti co se mi na nich libi, premyslim o nich a tom jak toho asi autor dosahl.

Prave toto me muze posunout trochu dal.

 

Porovnavani amateru, profesionalu a umelcu, to si myslim, ze neni uplne tak jednoduche.

Profesionalni fotky jsou pro me bod, o ktery se jako amater muzu spolehlive oprit.

Od profesionalni fotky ocekavam, ze je po technichke strance ze vsech stran v poradku a vzdy vypada dobre.

Umelci a jejich fotky to podle me az tak jednoduche nemaji.

V mnoha pripadech se muzou citit nepochopeni nebo nedoceneni.

Myslim si, ze v techto pripadech je uz jen o tom, jakym smerem se nakonec takovy umelec vyda, jestli si to sve umeni bude umet prosadit a jakym zpusobemm, napr. pres profesionalni fotku.

Prave od umelecke fotky ocekavam to, ze me na prvni pohled zaujme, posle do kolen a s vyvesenou hlavou na ni budu civet, co to sakra je a jak to sakra udelal.

 

Ale todle by mel posoudit nekdo jiny, ne amater :)

 

 

 

 

Aleš

10.7.2016 08:29

Zdravím,

i já si přidám svou trošku do mlýna.Již dříve jsem tu někde na fóru sdělil, že fotogalerie

na netu si neprohlížím a že své fotky také nezveřejňuji (upředňostňuji návštěvy výstav

v kamenných galeriích). Za svou otázku, kdo je dosti fundovaný na to, aby hodnotil něčí

fotografie, jsem byl pokárán :-). Já se na to fundovaný necítím a mám to podobně jako

Filip, buď líbí a nebo nelíbí. Ale neříkám, že když stojím před fotkou, že o ní nepřemýšlím

a nehledám v ní to, co autor chce divákovi říci, naznačit. Ale někdy nenajdu, možná 

nedovedu (jak píše Martin) dostatečně otevřít svou mysl, nevím.Nedávno jsem shlédnul

výstavu sportovních fotografií, i když to není má parketa.Díval jsem se na jednu, na

které byla atletka s tyčí ve výskoku nad latí. A zaujala mě tím, že to nebyl normální

reportážní snímek ze závodu, něco mi na něm nehrálo. Hledal jsem asi 3 minuty, něco

sdělujícího a nic. Prostě zachycená žena ve chvíli, kdy pustila tyč, nic víc. Kompozice 

také nic nenapověděla, světlo také nic, žádná atmosféra. Za několik dní jsem ji šel 

omrknout znovu a výsledek stejný, nelíbila. Přesto že jsem té fotce věnoval "tolik" času,

nic vypovidajícího jsem na ni nenašel. A proto už nijak nad fotografiemi nedumám.

Jestli mě nezaujme ihned, pokračuji k další :-). Ale článek je to Martine určitě inspirující,

vždyť i me vybudil se k němu vyjádřit. Přeji hezkou a pozitivní neděli.

 

Ivo

10.7.2016 10:35

Dobrý den, dovolím si mírně nesoulasit s autory předchozích příspěvků. Jak píše Martin v článku, pokud je fotografie počinem uměleckým, hodnocení podle prvního, okamžitého dojmu může být zrádné. Pochopil jsem to v obrazárnách a galeriích. Když si prohlížíte ilustrace knih, znáte dokonale kontext, vyobrazení je vám obsahově zcela jasné a pokud ilustrátor není dadaista, nemáte důvod se k ilustraci vyjadřovat kriticky. U obrazů vám kontext nemusí být na první pohled jasný. Mě osobně pomáhá prohlédnout si další autorova díla nebo si případně přečíst jeho životopis. U modernistů a postmodernistů můžete dílo studovat týdny a nakonec přijdete s úplně jinou interpretací, než autor zamýšlel. Pak jsou tady další aspekty. Jméno autora je často velmi magickou formulí. Stává se, že fotografie (nebo obraz) je nezajímavá, technicky z objektivního hlediska nepovedená a profesionální i amatérští kritici ji šmahem odsoudí. Otočíte ji na rub, přečtete si jméno autora a najednou v ní začnete hledat skryté významy, protože tento svělý fotograf by přece neprezentoval žádný odpad. Každý, kdo fotografuje (a tím pochopitelně nemám na mysli rodinné dovolené) se musí smířit se subjektivním vnímáním konzumentů. Laická veřejnost bude mít vždy sklony vysoce hodnotit kýče a prvoplánovitě líbivé obrázky témat, útočících na první signální. Poučení fotografové zase budou přisuzovat největší podíl hodnocení technickému provedení. Pro samé hodnocení řezů, postavení odrazných desek a kompenzace blesku se k myšlence vůbec nepropracují. Na druhé straně stojí třeba talentovaný amatér, který nemá dostatek sebevědomí, a zoufale tři hodiny řeší jestli má být v průsečíku zlatého řezu oko nebo čumák. Studium cizích fotografií nebo lépe jejich napodobování pomáhá pochopit a zvládnout techniky. Ale je třeba dávat pozor, aby se z toho nestalo napodobování napořád. Jen fotografové, kteří jdou vlastní cestou, mohou někam dojít. Na závěr si dovolím malou radu pro klienty internetových galerií. Pokud hodnotíte cizí fotografie, vždy pište důvod, proč se vám fotografie líbí nebo nelíbí. "Zaujalo, nelíbí..." a podobně není autorovi k ničemu. Pro autora naopak může být pozitivní svým způsobem i to "nelíbí", protože to napsal někdo, koho jste donutili kliknout na svou miniaturu. Někdo nemá ani to štěstí. Studujte, experimentujte a hlavně se nenechávejte odradit odborníky, kteří už veškerou moudrost světa snědli. Protože vždycky někde ještě kousek zbyl a když budete trpělivě hledat, najdete jej.

Stanislav Lepič

10.7.2016 12:19

Martine, díky za článek. Bylo mi potěšením si ho přečíst. K některým částem připojím několik svých myšlenek.

Nazval jsi diváka tvorem myslícím. To je ale jen jedna strana mince. Druhou stranou je cítění a to je stejně plnohodnotné jako myšlení. Zjednodušeně řečeno, myšlení bude spíše mužským způsobem uchopování skutečnosti, cítění pak ženským, v každém člověku jsou přítomny oba principy, jeden je však zpravidla dominantní. Pokud jde o hodnocení fotografií, je třeba brát v potaz i tuto dualitu.

Pokud se snímek líbí, není co řešit? Není snad potřeba porozumění tomu, proč se mi něco líbí, ještě naléhavější? Co se mi líbí a proč, bude přece určovat moji cestu a směr, zatímco to, co se mi nelíbí a proč, bude jen upřesňovat jednotlivé kroky (takto/tudy ne... příště jinak). Čisté porozumění tomu, co se mi nelíbí, by nebylo důvodem vůbec vykročit z místa, nebylo by kam, případně bylo by lhostejné kam.

Přemýšlení/nepřemýšlení (o kompozici) při fotografování. Nepromítá se výše zmíněná dualita i sem? Neprojevuje se při fotografování myšlení, coby aktivní přístup, kdy mám nějakou představu/myšlenku, kterou se snažím cíleně vytvořit/zachytit? A naopak cítění, coby pasivní přístup, kdy nemám žádnou výchozí představu, kterou bych chtěl naplnit, ale teprve u toho, co mne pocitově zaujme se blíže podívám, zda by mi to na fotografii dávalo smysl? Tedy cíleně netvořím, ale spíše hledám/nalézám, přičemž výsledek může být stejně uspokojující? Je ale možné, že jsem zde splácal dohromady dvě různé věci - myšlení/cítění a vědomý/nevědomý přístup.

Osobní perlička - přestože svůj svět utvářím vědomě myšlením, jsem přesvědčený, že mé fotografování primárně vyjadřuje mé nevědomé cítění. Proto své fotografování (případně následnou manipulaci s obrazem) nechápu jako něco, co by vypovídalo o světě kolem mne, ale naopak jako možnost poznávat lépe sebe, poznávat svět vnitřní, zpravidla nevědomý a běžně nedostupný.

Ostatně, jsem přesvědčený, že komentář k fotce vypovídá především o autorovi komentáře a jeho světě. A tak, možná naivně, chápu komentář především jako možnost sebereflexe, spíš než že by měl nějaký zásadní význam pro jiného autora. Ten buď ví/cítí, proč mu jeho výsledek dává smysl, nebo (zatím) ne. Komentář pak buď potvrzuje jeho svět (a potěší) nebo jeho svět míjí (a bere ho jako nepochopení). Což ale neznamená, že si fotograf nemůže být vědom něčeho, co nevyšlo tak jak by si přál a že by nemohl najít v komentářích ostatních náznak řešení. V otázkách technické kvality to nejspíš bude snadné, v otázkách kompozice už mnohem méně, v otázkách obsahu/smyslu už to bude téměř nemožné nebo dokonce zcestné.

Tak, jak chápu to, co se snažil Martin vyjádřit a co Filipa vedlo k jiné interpretaci je, že ve fotce může být zachyceno (ukryto?) mnohem více, než může být na první pohled evidentní a že takové odhalení/porozumění může být mnohem více uspokojující než první dojem. Ale zároveň, jak zmiňuje Aleš, to, že se budu na nějakou fotku/obraz dívat opakovaně nebo dlouze automaticky neznamená, že tam něco více objevím. Mne třeba velice potěšila až fascinovala tato abstrakce: http://www.fotoradce.cz/6019 , protože dávala smysl v rámci mé zkušenosti, jako kdyby autorka tímto vyjádřila něco ze mne. Ale "číst" ten obraz na úrovni myšlení jsem mohl jen díky tomu, že jsem se předtím začetl do knihy "Obrazy v terapii, umění a náboženství - Interpretace obrazů z pohledu hlubinné psychologie" od Ingrid Riedel. Bez tohoto "rozšíření vědomí" bych maximálně cítil fascinaci tím obrazem, ale nejspíš bych nedokázal vědomě říct, proč tomu tak je. Nebo by k vlastnímu porozumění vedla mnohem delší cesta. A opět - při tomto střetnutí se snažím porozumět především sobě, své reakci, poznat lépe sám sebe, nikoliv autorku a její svět. O něm bych stěží mohl vytvářet víc než zjednodušující a nepravdivé představy. Nepotřebuji nutné znát autora a jeho svět, abych mohl čerpat z jeho díla. A cítím(?), že snaha porozumět sobě samému vystačí na několik životů. ; )

Aleš

10.7.2016 16:25

Joj Stanislave,

pěkně jsi doplnil Martinův článek, jsem zvědav, zda se ještě někdo připojí 

se svým názorem(třeba František?). A samozřejmě i jiní :-).

vladimír314

11.7.2016 08:25

Ad autor & předchůdci: No asi všechny fotky a vůbec všechno co děláme, čím jsme, tryská z našeho nevědomí, ale to je v tuto chvíli buřt! :-) Mně v diskuzích na portálech zaujala jedna věc a sice to, že řada autorů do svých cvaků projektuje svoji osobnost, proto se od nich nadějeme velmi prudkých a často i vulgárních reakcí na i jenom lehce negativní soud o jejich fotce, protože to není soud o jejich fotce, ale o nich samotných: " tak ukaž ty ty svoje fotky, jaký jsi fotogaf, když si dovoluješ ...", patří k těm spíš mírnějším replikám.
Jo a je krásné, že diskutujeme kompozici, emoce, líbení, to je všechno pěkné, ale zase pouze vedlejší. Podstatné, bez ohledu na kompozici/nekompozici, emoce/neemoce, "poselství", atd. podle mně je, zda fotka s sebou nese jasnou výtvarnou hodnotu. Ale tu nemůže určit, ohodnotit jen tak nějaký divák, ale skutečně lidé, kteří se dlouhodově zabývají výtvarným uměním, mají přehled, zkušenosti a tím pádem jakés takés oprávnění vyslovovat kvalifikované soudy.
A tak rostu nad fotkami rozkošných dětiček, včeliček na kytičkách, krásných dívek na přeplácaných scénách, duhových oblouků, východů a západů Slunce .... i když přiznám bez mučení, neexistuje téma, které by mělo být tabu, protože každé téma čeka na svého Einstiena! (nebo to byl Picasso?)  A nejsem příznivcem příliš kompozičně vykalkulovaných a vypiplaných foteček, pro mně mají vetší cenu ty spíš imporivizované, intuitivní, které přinášejí emotivní obrazy z našeho nevědomí: ježišmarjá, co jsem to zase cvakl!! :-)

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Inspirace

Všechny články kategorie

Fotovýlet na Pravčickou bránu

Je to pohádka, ale i krásný fotografický výlet do míst, kde nežije jen příběh z Narnie, ale také mnoho jiných příběhů. Ať to jsou…

17.10.2017

Lukáš

Jak získat fotografickou zakázku

Nedávno jsem publikoval článek o tom, jak nacenit fotografickou zakázku. Dnes se vrátím o krok zpět a poradím vám, jak vůbec…

4.10.2017

Tomáš

Rádi fotíte lidi? Víte že potřebujete jejich souhlas?

Fotíte rádi lidi a pak svou práci publikujete na sociální sítích nebo na webu? Víte, že potřebujete jejich souhlas? Znáte možné…

6.9.2017

Jiří

Jak nacenit fotografickou zakázku

Znáte ten pocit, kdy vám konečně do mailu přijde poptávka na focení, a vy zajásáte? Ale pocit radosti záhy vystřídá nejistota až…

17.7.2017

Tomáš

Jak jsem nevyhořel

Nikdy by mne nenapadlo, že by mne něco podobného někdy mohlo potkat. Syndrom vyhoření není nijak dobrý pro každého, kdo dělá…

13.7.2017

Lukáš

Mont Blanc - nejkrásnější hora Alp

Na internetu najdete různé žebříčky nejkrásnějších hor světa, Evropy, nebo jen samotných Alp. Většinou se v nich vysoko umisťuje…

12.6.2017

Michal Balada