Orlice, cesta tam a zase zpátky

Expedice Orlice 2013

Příspěvek je určen především těm, kteří tam nebyli. A to proto, aby záviděli…totiž vlastně né, chci říci proto, abychom jim co možná nejvíce přiblížili atmosféru celého výletu a poté, co přečtou celý článek, si připadali jako by tam byli… :)

Začalo to v Potštejně.

(na snímku zleva Standík, Rampík, Jura, Ála)

Dobývání hradu:

Posily dorazily snad ze všech končin vlasti a to v hojném počtu celkem sedmi účastníků. V čele s velitelkou Borůvkou, za ní následuje expert na logistiku Martin, který neváhal vláčet polní kuchyň až z Olomouce, dále brněnské křídlo Standa s Jurou, za zmínku stojí, že Standa se vláčel snad se vším kromě polní kuchyně:) a konečně pražská záloha jakýsi Rampa s Alicí a roztomilý psík Jack.

Tedy Co, Kdo a Kde…už víme a proto mi dovolte, abych Vás uvedl do děje přímo očima zúčastněných…

Martin…

Budím se kolem páté, cestovní horečka pracuje. Přestože mám do šesti čas, v posteli se mi ležet nechce a jdu si kontrolovat připravené věci a dochystat se. Na dnešní akci budu figurovat nejen jako jeden z účastníků, ale i jako hlavní aktér malého překvapení pro ostatní. Ze včerejška mám napůl sbalený batoh, ve kterém už odpočívají pomůcky, které budu k překvapení potřebovat. Už teď můžu prozradit, že díky těmto věcem jsem měl na rozdíl od ostatních celkem velký batoh ale co by člověk neudělal pro ozvláštnění akce.

Sedmá se blíží, píšu SMS, že pomalu vyrážím. Sraz v Potštejně je v devět, z Olomouce mi cesta ty dvě hodinky zabere. Ať tam nedojedu na poslední chvíli. Do Potštejna přijíždím bez větších úletů, pouze v kopci Mohelničáku trochu trápím svého dědečka automobila, když se snažím předjet dodávku pilotovanou polským řidičem – z nějakých důvodů jede asi 65 k/h, ale v okamžiku, když jsem se ho snažil předjet, tak přidal… Poláci jsou prostě Poláci.

8:50, navigace mi ukazuje, že mám zabočit doprava na parkoviště, kde je sraz. Parkoviště tam skutečně je, jenom by mě zajímalo, kde je to slibované ochlazení, zatím je horko jako blázen. Bunda putuje do batohu, kde zůstane po celou dobu akce. I v tenkém roláku mi bude celý den dost horko.

Mezitím vedle mě zastavuje další auto, přijeli Pražáci. A než bys řekl švec, přijíždí i brněnská klika. Takže se už čeká jenom na hlavní osobu celé taškařice, která by měla dorazit mašinkou. Tak si pro ni jdeme na nádro. A jsme všeci. Vyrážíme na hrad, Standa uvažuje, jestli nás nevyšle jako průzkumný tým a sám nezůstane v hospodě.

Jeho návrh je vetován, na hrad se vyškrábeme všichni. Žádné výjimky.

Výstup nám zabere pár minutek, pak už jenom zaplatit vlezné a počkat na slečnu průvodkyni, která zatím sází ředkvičky. Borůvka mizí zlobit místní kytičky...

My ostatní zalézáme do stínu, pozorujeme příchozí lidi, kteří zjišťují, jestli je hrad restaurovaný – hledají restauraci nebo aspoň stánek s pivem. Slečna průvodkyně zamáčkne poslední ředkev, zahodí rukavice a začne vykládat a my se snažíme moc ji nezlobit. Prohlídku nám zpříjemní stádo černých koz, které mají na hradě trvalé bydliště.

Zatímco ostatní naslouchají výkladu, fotografové si dělají svoje……

Co jde nahoru, musí také dolů. I my scházíme zpět do vesnice a nabíráme směr Divoká Orlice.

S Borůvkou naznačujeme, jaké překvapení čeká na ostatní. Zatím tápou…

Borůvka…

U řeky bylo opravdu příjemně a na účastníky naší expedice čekalo ještě slibované a od rána avizované překvapení… Jenž spočívalo v provedení čajového obřadu, kterého se ujal odborník na slovo vzatý - čajový mistr Martin alias Doom a já jsem opatřila šest malých čajových misek, s drobnou malbou připomínající dnešní den…

Usadili jsme se na příhodném místečku na břehu Orlice a vychutnávali pravý nepálský čaj.

Na místě setrváváme asi hodinu, ta utíká rychleji než voda v řece. Po pátém nálevu se zvedáme a vydáváme se na další cestu.

Pohodovým tempem jsme se propracovávali k cíli cesty - Liticím. Jen Standa se rozhodl, že to urychlí… nabral nečekaně rychlý skluz v blátě, jen netuším, proč se najednou rozhodl pro směr k řece a ne k těm Liticím… Aneb jak trefně poznamenal čajový mág Martin:“Gravitace je bezcitná potvora, klidně stáhne k zemi i umělce.“  Když se tedy i se svým novým stativem vypral v řece, pokračovali jsme v cestě a začalo převažovat jediné téma: oběd. Už nám dost vyhládlo a tak nad historií zvítězilo jídlo - místo cesty na litický hrad jsme zasedli v podhradí ke stolům a se zájmem četli nabídku místní hospůdky. Musím říct, že i přes obvinění z kanibalismu jsem si na borůvkových knedlících báječně pochutnala!

Čas, ten neúprosný ničitel všeho krásného, si došlápl i na nás - museli jsme se rozloučit a spěchat na vlak.

Vláček nás odvezl do Letohradu, kde jsme ještě poseděli u jednoho

(no dobře, tak u dvou ;-) ) vychlazeného pivíčka a pak už každý směřoval k tomu svému domovu.

Doma jsem si ještě počkala na poslední zprávičky, že všichni dorazili v pořádku, a pak už mě zaplavil "na plný pecky" moc hezký pocit, že ten den s báječnými lidmi opravdu stál za to! Kamarádi, moc vám všem děkuji za čas, který jste mi věnovali, za všechny hezké chvilky, kterými jste obohatili můj život a už teď se na vás moc těším při dalším fotosrazu!!!

(na snímku zleva Standa, borůvka Líba a Martin)

Co říci závěrem?

Snad jen, že Standa se stal hvězdou, Jack maskotem, a já spisovatelem Foto expedice Orlice 2013. Vám všem, co jste si našli trochu času na čtení tohoto článku, děkuji za pozornost a protože jste opravdu všichni na tyto akce srdečně zváni, budu rád pokud se někdy příště setkáme…

Special thanks to:

Blueberry for nice cups of tea and Martin for excellent tea into cups ;-)