Brand

Altipláno – fotoexpedice do krajiny na dosah nebe II.

Náhorní plošina altipláno mezi chilskými městy Iquique a Arica patří k těm úplně minimálně navštěvovaným částem tohoto už tak pustého a neobydleného koutu země. Zdejší kaktusové lesy, termály či sopky za návštěvu stojí.

Zatímco altipláno okolo San Pedra de Atacama (popsané v prvním díle cestopisu) je relativně dost navštěvované a k hlavním zajímavostem míří každý den spousta aut místních cestovek (pokud zde ale zůstanete přes noc, budete je mít sami pro sebe), severní část altiplána je mnohem opuštěnější. I tuto část je možné navštívit v rámci zájezdu místní cestovky, přejezd z Iquique do Aricy nebo naopak rozhodně není každodenní záležitostí. Ideální je tak vlastní auto (terénní), dostatečná zásoba jídla a vody, dobrá aklimatizace, benzín v kanystru a chuť na dobrodružství.

4_089.jpg

My vyrazili z Iquique, docela příjemného přístavního města ve stínu obřích písečných dun. Stoupání k bolivijské hranici u městečka Colchane přerušujeme u města duchů Humberstone. Na Atacamě byla v 19. století založena více jak stovka oficinas saliteras – továren na těžbu a zpracování ledku. Po vynálezu jeho umělé extrakce ale byla poměrně rychle opuštěna a vydána na pospas poušti. Humberstone a nedaleká Santa Laura jsou jakýmisi skanzeny, dokumentujícími život těchto měst.

Kaktusový les

Cílem pro první noc je kaktusový les u Panavinta, nedaleko bolivijské hranice. Několik zdejších kopců pokrývají rozsáhlé porosty kaktusů Echinopsis atacamensis. Cestou ještě odbočujeme k termálnímu poli Baños de Puchuldiza, jemuž vévodí gejzír chrlící horkou vodu desítku metrů vysoko. Koupel v horkých bazéncích je příjemným zpestřením.

5_003.jpg

Ke kaktusovému lesu přijíždíme ve chvíli, kdy slunce zapadá za kopcem, a tak fotím až noční scény. Ráno vstávám před úsvitem a hledám nejrůznější kompozice, vrcholící ve chvíli, kdy se konečně přes obzor přehoupne slunce. Neuvěřitelně krásné místo – a kromě lam ani živáčka…

5_021.jpg

Po snídani přejíždíme hlavní cestu směrem na sever, do národního parku Volcán Isluga pojmenovaného podle sopky, dominující zdejší krajině. Z jejího vrcholu neustále stoupá dým připomínající, že se jedná o vulkán aktivní. U laguny Arabilla pozorujeme plameňáky Jamesovy, nejvzácnější ze zdejších tří druhů plameňáků.

5_045.jpg

Zdejší cesty jsou prašné, některé docela dost kamenité, okolo brodů naopak rozbahněné. Na hezkých úsecích se dá jet i 60 km/h (a dávat hodně dobrý pozor na kameny a díry), často ale jedeme jen o málo rychleji než krokem. I relativně krátké přejezdy tady trvají dlouho. Při jedné zastávce zjišťujeme, že máme píchlé kolo – výměna se daří bez problémů, od této chvíle se ale nezbavím nervozity z faktu, že rezerva je použita, ale na asfalt nám chybí ještě pěkný kus cesty krajinou nikoho, kde není jiných aut ani mobilního signálu… Cestu k nádherně červené laguně Roja vzdáváme, protože cesta (z níž máme odbočit na jakousi pěšinu) je tak neuvěřitelně rozbitá a kamenitá, že riskovat další defekt nebo poškození auta se nám nechce.

Termály, sůl a nanduové

5_088.jpg

Cílem pro druhou noc je Salar de Surire. Cestu k němu si zkracujeme přes Bolívii, čehož po chvíli litujeme – za sedlem, už opět na chilské straně je cesta přerušovaná několika nahrnutými valy a příkopy, takže trnu, jestli se mi podaří dostat na cestu, nebo nás něco zastaví. Podařilo se a parkujeme u Termas de Polloquere, termální pole na jižním okraji 160kilometrové solné pouště. Pára a dým stoupají k nebi, bílou sůl doplňuji jasně žluté sirné povlaky, hotový fotografický ráj. Večer a hlavně ráno (kdy vlivem teploty hluboko pod bodem mrazu je pára nejintenzivnější) fotím snad nekonečno kompozičních variant. Po východu slunce se ještě v sirné horké vodě koupeme, z kanystru doplňuji benzín a podél salaru míříme na sever.

5_123.jpg

Název Salar de Surire pochází ze španělského označení suri pro nandu Darwinova, a opravdu se nám tohoto ptáka daří zahlédnout. Na rozdíl od lam je však dost plachý a okamžitě odbíhá, podobně vždy vyplašíme i hejna plameňáků. To z jezera uprostřed Salaru de Surire bylo jednoznačně největší. Na severním konci se sůl těží, takže se dostáváme na lepší cestu, projížděnou nekonečnými proudy nákladních aut. Z hlavního tahu ale odbočujeme k národnímu parku Lauca, našim cílem jsou lagunas Cotacotani, spleť jezírek mezi hřbety tvořenými lávovými výlevy ze sopky Parinacoty.

Národní park Lauca

6_008.jpg

Cesta k Cotacotani je opět zkouškou možností auta, ale pohledy na sopky a hladinu jezera při západu slunce stojí zato. Po setmění chci přejet k rančerské stanici na břehu jezera Chungará, ale na silnici k bolivijským hranicím je kvůli opravě jednosměrný provoz a prakticky celou noc zde jede nekonečný proud kamionů z Bolívie. Nedobrovolně tak zůstáváme spát na plácku u cesty s nadějí, že brzo ráno bude provoz opačný.

6_020.jpg

Vstávám ještě v hluboké noci, fotím opět úžasné noční nebe a v mrazu přejíždíme na původně uvažované místo a stoupáme do svahu, porostlého zelenými kopečky pozoruhodné rostliny llareta. Hledám ideální kompozici a zkouším různé varianty s fialovou oblohou před úsvitem i vycházejícím sluncem. Fotogenické jsou i porosty bofedales přímo na břehu jezera. Nyní už nezbývá než sjet přes 4 výškové kilometry dolů k moři do Aricy, vrátit auto a (tak trochu paradoxně) po stejné cestě přejet zase zpět a pokračovat do Bolívie.

Více fotografií a informací včetně mapy cesty najdete na mém webu.

První část cestopisu

Štítky:

Jan Miklín

Jan Miklín se věnuje převážně krajinářské a cestovatelské fotografii, fotografie a články pravidelně publikuje v nejrůznějších cestovatelských a přírodovědných časopisech.

Více na webu www.janmiklin.cz nebo Facebooku.

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

100 dní na cestě

Loučení s Gibraltarem bylo hořko sladké. Ale z rozhodnutí pokračovat v cestě se stala jasná věc. 26. článek o dobrodružné cestě…

12.5.2018

Miroslav

Bali ve stínu sopky

Ostrov Bali jsme navštívili poprvé na jaře roku 2016 a ihned jsme si jej zamilovali. Tehdejší dovolená byla fantastická a…

29.3.2018

Petr Peterka

Zpátky na Gibraltar

Příběh z vězení na Gibraltaru skončil. Přesto se tam měl Mirek znovu vrátit. Pokračování cyklu Sám na cestách aneb fotografie…

2.3.2018

Miroslav

Do podsvětí Mayů

Jeskyňářská linka vede pod námi přes kameny do tmy. Jsme v mayském podsvětí, v mexických cenotách. Potápěčské svítilny osvětlují…

31.1.2018

Petr Peterka

Na konec světa a zpět

24. díl cyklu Sám na cestách aneb fotografie mého života

4.1.2018

Miroslav

Altipláno – fotoexpedice do krajiny na dosah nebe II.

Náhorní plošina altipláno mezi chilskými městy Iquique a Arica patří k těm úplně minimálně navštěvovaným částem tohoto už tak…

27.12.2017

Jan Miklín