Brand

Fototoulky pod Kavkazem, díl 2 – Gruzie I.

V předcházejícím díle jsme navštívili Arménii, tentokrát se podíváme do jejího severního souseda – Gruzie. Obě dvě země jsou díky spojení WizzAir s polských Katowic dostupné za pár tisíc a (nejen) pro fotografy toho nabízejí spoustu: staré křesťanské kláštery, tajemné kamenné věže i zaledněné hory.

Staré a nové Tbilisi

1_015.jpg

V gruzínské metropoli, jeden a čtvrt milionovém Tbilisi, se navzájem doplňuje staré a nové: pomalu se rozpadající zástavba starých čtvrtí a kamenných kostelíků se zrcadlí v moderních stavbách ze skla a oceli, na město shlíží na jedné straně pevnost ze 4. století, na druhé obří katedrála, vysvěcená v roce 2004. Osou města je řeka Mtkvari a jedním z nejhezčích míst je kaňon za kostelíkem Metekhi ze 13. století, u nějž stojí socha krále Vakhtanga Gorgasaliho. Barevné domy, shlížející na řeku z hrany skal, se odrážejí na její hladině, lemované parčíkem.

1_014.jpg

Oba břehy řeky spojuje několik mostů, mezi nimi elegantní lávka Mshvidobis Khidi (Most míru), postavená roku 2010 podle návrhu Itala Michele de Lucchiho. Mezi místními se ale pro jeho podobu spíše vžil název most Always. Lávka vede do parku Rike, vybaveného v noci nasvícenými fontánami, a kousek od něj je dolní stanice lanovky, která vyváží lidi na kopec s pevností Nariqala. Další ultramoderní a nepřehlédnutelnou stavbou – zatím ještě nedokončenou – jsou dvě kovové roury pod prezidentským palácem, divadlo a galerie podle návrhu architekta Massimiliano Fuksase.

1_007.jpg

Katedrála Svaté trojice (Tsminda Sameba) na kopci Elia na první pohled nepůsobí úplně novým dojmem, avšak její stavba začala až v roce 1995. Budova vysoká 84 metrů má symbolizovat gruzínské znovu obrácení se k víře. Dominantou panoramatu města jsou obranné zdi pevnosti Nariqala, založené již ve 4. století n. l. – tehdy jako perské citadely. Většina opevnění i staveb pochází ze století 8., kostelík Sv. Nicholase byl obnoven v 90. letech minulého století po té, co jej – spolu s dalšími částmi pevnosti – zničil výbuch uskladněné ruské munice v roce 1827.

Město vytesané do skal

Pásmo nepříliš navštěvovaného Malého Kavkazu na jihozápadě Gruzie skrývá jak malebný, zalesněný národní park Borjomi-Kharagauli, tak dramatický kaňon řeky Mtkvari korunovaný skalním městem Vardzia. Čtrnáctitisícové Bordžomi (ბორჯომი) je docela známé po celém bývalém Sovětském svazu a může za to teplá minerální voda, kterou zde roku 1829 objevili vojáci. Krátce na to se město stalo oblíbeným lázeňským centrem, kde měl svou rezidenci i bratr ruského cara Alexandra II. Voda se zde stále stáčí a stejně tak je přístupný pramen v parku, plném (často rozpadajících se) atrakcí. Podobně zanedbaným dojmem působí celé město, ale nově opravované či vystavěné domy na „kolonádě“ před vstupem do parku dávají určitou naději do budoucnosti. Národní park Borjomi-Kharagauli, propagovaný jako „jeden z největších národních parků v Evropě“, zabírá 850 km2 lesů a luk. V Bordžomi mají vystavěné bombastické návštěvní centrum, kde se každý návštěvník musí zaregistrovat, dostane mapu a instruktáž, a může si prohlédnout expozici o zdejší přírodě.

kytky.jpg

Ačkoliv zde má žít několik desítek medvědů, vlci, rysi a další vzácná zvěř, běžný turista pravděpodobně na jedné z devíti značených stezek, které park protínají, spatří zejména kvetoucí rostliny včetně nádherně vonících lilií.

O pár desítek kilometrů údolím jižněji, ve městě Achalciche (ახალციხე), začíná řeka a její okolí nabírat na dramatičnosti, až se z ní u Vardzie stane regulérní skalnatý kaňon, se stráněmi pozlacenými třpytícími se vlásky kavylů. Vardzia (ვარძია) je známá především pro své skalní město, vytesané do kolmé stěny údolí řeky Kury. Opevnění zde ve 12. století založil král Giorgi III. a jeho dcera, královna Tamara, je dokončila a založila zde klášter.

5_042.jpg

Z něj se časem stalo celé skalní město, v němž žili zhruba dvě tisícovky mnichů, ve třinácti podlažích obsahovalo na čtyři stovky místností, pětadvacet vinných sklípků a třináct kostelů. Velké zemětřesení roku 1283 však skalní komplex silně poškodilo, a pod nájezdy cizích vojsk klášter upadal, až po porážce Gruzie Peršany zanikl úplně. Dnes klášter opět funguje a jeho ústředním bodem je kostel s freskami z 12. století.

Gruzínské Švýcarsko

Svanetie, horská oblast v severovýchodní části Gruzie, patří k nejmalebnějším částem země a ne nadarmo bývá nazývána gruzínským Švýcarskem. S alpskou zemí má společnou nejen krásnou krajinu zelených pastvin pod zaledněnými horami, ale také množství turistů. A právě přiliv peněz a turistů ji mění neuvěřitelně rychlým tempem.

1.jpg

Největším městem a centrem celé oblasti je Mestia, ve skutečnosti jakési sdružení asi desítky vesnic, ve které žijí necelé tři tisícovky obyvatel. Ty leží roztroušeny na dně a svazích údolí na soutoku řek Mestiachala a Mulkhura v nadmořské výšce okolo 1800 metrů. Mestia je dnes vstupní branou, kam každé ráno přijíždí ze čtyři hodiny cesty vzdáleného Zugdidi několik maršrutek nacpaných turisty, a párkrát týdně sem létají malé dopravní letadla z Tbilisi.

7.jpg

Symbolem Mestie, stejně jako celé Svanetie, jsou kamenné obranné věže, kterých v samotné Mestii stojí několik desítek. Většina z nich byla postavena mezi 9. a 13. stoletím jako úkryt vesničanů při nájezdech cizích armád. Právě hlavní náměstí Setis moedani je symbolem proměny, jakou Mestia v uplynulých letech prodělala. Dříve považována za divoký, odbojný a nedobytný region, kde ještě v druhé polovině minulého století místní zbojníci přepadali auta a krevní msta nebyla jen vyprávěčkou z pohádek, dnes je centrum Mestie plné moderních staveb, které stylem jakoby z oka vypadly alpským penzionům. Vláda chce ze Svanetie udělat celoroční středisko konkurující ruskému Soči, a tak se sem peníze podporující turistickou infrastrukturu jen hrnou. Že mnohé z nových budov jsou po dostavění neobsazené a plné nepořádku nevadí, stejně jako informační centrum, kde si člověk může tak leda přečíst seznam dostupného ubytování…

3.jpg

Co za návštěvu rozhodně stojí, je muzeum etnografie a historie. Moderní, hezky připravená expozice skrývá část z velkého bohatství oblasti – kříže a oltářní obrazy, ikony, zbraně, běžné předměty, středověké knihy i kolekci fotografií Itala Vittoria Selly, pořízených v posledním desetiletí 19. století. Návštěvník tak může snadno posoudit, jak se Svanetie za uplynulé století proměnila…

V dalším, závěrečném díle, se podíváme do hor i nejhezčí svanské vesničky Ušguli.

Štítky: krajina, cestopis

Jan Miklín

Jan Miklín se věnuje převážně krajinářské a cestovatelské fotografii, fotografie a články pravidelně publikuje v nejrůznějších cestovatelských a přírodovědných časopisech.

Více na webu www.janmiklin.cz nebo Facebooku.

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada