Brand

Jižní Amerikou na kole - 1. den - Byl jsem jako na trní..

...16.hodin čekání na letadlo směr La Paz bylo za mnou a nabírali jsme konečně výšku. Již podle osazenstva v půlnočním letadle se dalo hádat, že La Paz nebude Miami. Na dvě hodiny se pod námi ztratila světla, všude jen pusto pusta tma a já se začal nervózně ošívat.
Letiště El Alto je nejvýše položeným letištěm na světě. Přistávací plocha ve výšce 4 100m vám zaručí, že pilot nemusí klesat tak dlouze, za což by měli vracet prachy, ..a pak to hlavní, že jakmile se otevřou dveře letadla, tak se vám naopak zavře přívod kyslíku. Čekal jsem na tenhle moment půl roku a věřte, netušil jsem, jaká to bude rána do hlavy. Dosmýkat kolo a batožinu před letiště byl tak nadlidský úkol, že jsem u toho chroptěl jako podříznuté prase. Ostatně, já již chroptěl u celní procedury. Letiště vládlo komfortem Bochořského letiště v době, kdy na něm ještě hučely míchačky. Všude samopaly, policie, kontrola za kontrolou, vypisování úředních lejster a omýlání otázek kam že jedu a kde budu spát. Nakonec jsem dostal kýžené razítko, neboť frajer za přepážkou pochopil, že pravdĕpodobnĕ do devíti minut umřu, nebo ho pobliju. Jak sem již psal, dosmýkat kolo přes rentgeny a ještĕ na jednom ze dvou existujících vozíčků na letišti byl hyper zážitek. Kor, když měl vozík jen tři kola.
Byly dvě ráno a muž držící cedulku s mým jménem byl pro mne vysvobozením. Někam odešel a přijel starou mazdou. Nelíbil se mi. Ani on, ani ta mazda. I stará bolivijánka procházející bůhviproč okolo s kozou pochopila, že tohle se do mazdy nevleze. Osadník tedy přivolal jiné, větší taxi a nacpal vše dovnitř ukazujíce, abych si šel sednout k němu. Tak tohle néé chlapci kakaoví, sednu si pěknĕ ke svým věcem. Lauda se mnou tedy vyrazil sám a já s údĕsem zjistil, že autu nefunguje vůbec nic. Ani okna vzadu, která byla pořád dole, ani palubovka, o pásech nemluvĕ. Vůbec jsem neviděl před sebe a mám za to, že frajer měl tykadla, nebo kurva vyvinutý instinkt. Cesta padala tak neskutečně prudce dolů, že jsem jen lapal po dechu s vědomím, že tenhle výškový propad za pár dnů pojedu na kole směrem nahoru. Kolem cesty postávaly podivné existence a můj řídící netopýr pojednou prudce zabrzdil a ukázal směrem dolů - "La Paz,..udĕlej si fotku"! Pravda, byl to omamný pohled. Město jakoby se koupalo v kotli tvořeném horami. Úplná šílenost. Těžko se ale fotí, když cíleně chcete nechat obě nohy v autě, aby vám borec nevzal roha. Příjezd do samotného města působil v noci hrozivě. Moje pocity bily na poplach a vše se nakupilo, když Lauda zastavil v temné uličce a řekl, dál jet nemůžu, cesta je rozbitá, hostel je 200 metrů. Vyhodil mi věci z auta a na požadovaných sedmnáct dolarů jsem mu ja dal deset. Řekl, že to stačí a zmizel. Z každého rohu mne někdo sledoval, kterak se snažím dovláčet kolo a pět brašen ke dveřím hostelu. Poprvé v životě jsem byl rád, že mi nikdo nepomáhá. Když mi po zazvoněni otevřeli, připadal jsem si jako v ráji. Svalil se na postel a kochal se peřinou. V tom zazněla ve vedlejší ulici salva ze samopalu a já se stočil do klubíčka a srdce bilo na poplach. Tohle bude horkej brambor Pajošu.
S ranní kávou, čajem z koky, hamburgrem a naprosto odlišným pohledem na svět, vletěl jsem do ulic La Pazu a zjistil, že to tak hrozný není. (viz sekce foto. ) Jen se musí dodržovat pravidla. Nevĕř, nepůjčuj, peníze nevytahuj a papír neházej do hajzlu, ale do koše!

f_p1200093.jpg...16.hodin čekání na letadlo směr La Paz bylo za mnou a nabírali jsme konečně výšku. Již podle osazenstva v půlnočním letadle se dalo hádat, že La Paz nebude Miami. Na dvě hodiny se pod námi ztratila světla, všude jen pusto pusta tma a já se začal nervózně ošívat.

Letiště El Alto je nejvýše položeným letištěm na světě. Přistávací plocha ve výšce 4 100m vám zaručí, že pilot nemusí klesat tak dlouze, za což by měli vracet prachy, ..a pak to hlavní, že jakmile se otevřou dveře letadla, tak se vám naopak zavře přívod kyslíku. Čekal jsem na tenhle moment půl roku a věřte, netušil jsem, jaká to bude rána do hlavy. Dosmýkat kolo a batožinu před letiště byl tak nadlidský úkol, že jsem u toho chroptěl jako podříznuté prase. Ostatně, já již chroptěl u celní procedury.

Letiště vládlo komfortem Bochořského letiště v době, kdy na něm ještě hučely míchačky. Všude samopaly, policie, kontrola za kontrolou, vypisování úředních lejster a omýlání otázek kam že jedu a kde budu spát. Nakonec jsem dostal kýžené razítko, neboť frajer za přepážkou pochopil, že pravdĕpodobnĕ do devíti minut umřu, nebo ho pobliju. Jak sem již psal, dosmýkat kolo přes rentgeny a ještĕ na jednom ze dvou existujících vozíčků na letišti byl hyper zážitek. Kor, když měl vozík jen tři kola.

f_p1200042.jpg

Byly dvě ráno a muž držící cedulku s mým jménem byl pro mne vysvobozením. Někam odešel a přijel starou mazdou. Nelíbil se mi. Ani on, ani ta mazda. I stará bolivijánka procházející bůhviproč okolo s kozou pochopila, že tohle se do mazdy nevleze. Osadník tedy přivolal jiné, větší taxi a nacpal vše dovnitř ukazujíce, abych si šel sednout k němu. Tak tohle néé chlapci kakaoví, sednu si pěknĕ ke svým věcem. Lauda se mnou tedy vyrazil sám a já s údĕsem zjistil, že autu nefunguje vůbec nic. Ani okna vzadu, která byla pořád dole, ani palubovka, o pásech nemluvĕ. Vůbec jsem neviděl před sebe a mám za to, že frajer měl tykadla, nebo kurva vyvinutý instinkt.

Cesta padala tak neskutečně prudce dolů, že jsem jen lapal po dechu s vědomím, že tenhle výškový propad za pár dnů pojedu na kole směrem nahoru. Kolem cesty postávaly podivné existence a můj řídící netopýr pojednou prudce zabrzdil a ukázal směrem dolů - "La Paz,..udĕlej si fotku"! Pravda, byl to omamný pohled. Město jakoby se koupalo v kotli tvořeném horami. Úplná šílenost. Těžko se ale fotí, když cíleně chcete nechat obě nohy v autě, aby vám borec nevzal roha. Příjezd do samotného města působil v noci hrozivě. Moje pocity bily na poplach a vše se nakupilo, když Lauda zastavil v temné uličce a řekl, dál jet nemůžu, cesta je rozbitá, hostel je 200 metrů. Vyhodil mi věci z auta a na požadovaných sedmnáct dolarů jsem mu ja dal deset. Řekl, že to stačí a zmizel. Z každého rohu mne někdo sledoval, kterak se snažím dovláčet kolo a pět brašen ke dveřím hostelu. Poprvé v životě jsem byl rád, že mi nikdo nepomáhá. Když mi po zazvoněni otevřeli, připadal jsem si jako v ráji. Svalil se na postel a kochal se peřinou. V tom zazněla ve vedlejší ulici salva ze samopalu a já se stočil do klubíčka a srdce bilo na poplach. Tohle bude horkej brambor Pajošu.

f_p1200066.jpg

S ranní kávou, čajem z koky, hamburgrem a naprosto odlišným pohledem na svět, vletěl jsem do ulic La Pazu a zjistil, že to tak hrozný není. (viz sekce foto.) Jen se musí dodržovat pravidla. Nevĕř, nepůjčuj, peníze nevytahuj a papír neházej do hajzlu, ale do koše!

f_p1200076.jpg

 

 

Štítky: krajina, cestopis

Pavel Kadlíček

Pavel Kadlíček – 180cm/77kg. Cestovatel, muzikant, cyklotramp, sportovec, divadelník, glosátor. Tvrdohlavý, citlivý, romantik. Do dnešního dne projel několikrát na kole Evropou a Severní Amerikou. Stává se účastníkem přednášek i hostem České televize. Je úspěšným závodníkem při maratonech horských kol a jezdcem obtížného závodu Salzkammergut Trophy. Je ženatý, hrdý otec dcery Amálky. Miluje život.

Více o právě probíhající cestě Jižní Amerikou naleznete na webu www.patagoniabike.cz.

Více o jeho kapele DUBmusic na webu www.dubmusic.cz.

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada