Brand

Jižní Amerikou na kole - 15. - 17. den - Nastal čas odjezdu z civilizace

15. den

Nastal čas odjezdu z civilizace.. ..tedy, pokud se osada Uyuni dá civilizací nazvat. Uyuni v místním nářečí prý znamená dvorek. A on to dvorek donedávna taky byl, než začali jezdit zvědavci z celého světa, aby dělali "juuuu", při čučení na největší solné jezero světa. A Uyuni toho využilo do maxima a přednádražní náměstíčko stvořilo k obrazu cizinců. To aby nemuseli požírat a popíjet místní šílenosti a zachovali si svůj mimo-bolivijský standart. Já si v tomhle nebolivijském prostředí dal poslední café, pak sem zašel na tržiště mezi místní na kotletu z lamy a polévku z kuřete, na poštu a na záchod.... a zamával městu.

f_p1210572.jpg

Projel sem chudinskou čtvrti přímo k jedné z místních atrakcí - ke hřbitovu vlaků. Na nekonečné planině byly poházeny parní lokomotivy a vagóny, aby dělaly posmrtně kulisu turistům z celého světa. Mé srdce nádražáka drželo minutu ticha... i když, to sem přehnal. Prostě sem to blejsknul, jednu parní bobinu sem poplácal a razil dál.

f_p1210578.jpg

Čekala mne dlouhá štreka do Rio Grande. Ještě na hotelu stáhnul sem si z netu pojednání od nějakého američana o kvalitě cesty a o rozmístění vesnic ve směru Uyuni - Chile. Byl jsem tedy vybaven informacemi pro dvoudenní cestu. Příšerně nudná krajina a nekonečné vzdálenosti mne nutily šlápnout mocněji do pedálu, abych po sedmdesáti kilometrech dojel k odbočce na Rio Grande. Bylo mi divné, že širší cesta pokračuje dál, zatímco mezistátní se stává kvalitně odrbanou polňačkou. Řidic čůrající na své přední kolo mi potvrdil, že je to tak správně - tudíž sem vyrazil.

f_p1210588.jpg

Začal jeden z největších bojů v rámci mé cyklistiky. Cesta se proměnila v peklo bez aut, civilizace, značení. Povrch byl něco tak strašného, že sem mezi roletami lítal z leva do prava, zkoušel to mimo cestu... no nic nepomáhalo. Přidal se silný protivítr a moje rychlost se pohybovala mezi osmičkou a desítkou. Do Rio Grande chybělo 30km, no vědomí, že tahle cesta má 250km po hranice s Chile mne dovádělo k šílenství. Znovu a znovu sem držel ve vichru papír se zápisky onoho američana, který psal, že cesta má dobrý, občas hrbatý povrch a že v Rio Grande je ubytování a spousta obchodů. Buď byl američan na drogách, nebo měl zálusk svými informacemi vyvraždit půlku cyklosvěta.

f_p1210619.jpg

Zatímco já padal po dvacáté v písečných závějích a roletách, udělalo se nade mnou černo a já dál maximum do toho, abych dorazil do Rio Grande, takřka za minutu dvanáct. Zvedal se uragán a blesky lítaly zleva do prava. Zastavil sem u party zedníků a optal se na ubytování. Tahle otázka pobavila zedníky, vesnici a zřejmě i boha, neboť na chvilku přestalo foukat. Ani ubytování, ani jídlo, nic nic, zhola nic a ještě navrch ujištění, že cesta má v dalším úseku ještě horší kvalitu.

f_p1210626.jpg

Sedl sem si na bobek a nechal se olizovat místním psem. Pro zahnání hladu, začal sem olizovat i já psa, což přimělo jednoho ze zedníků aby sehnal místního bose a ten mi předal klíč od jedné malé obecní cimry. Zedník se jmenoval Louis a pozval mne k nim na večeři, čímž počala mít tragická návštěva Rio Grande pozitivní nádech. Načesal sem v cimře patku, navoňal se a vyrazil k Louisovi na večeři. Jelikož byl Louis student a mluvil anglicky, byl z toho mega večer, plný jídla a pití. Venku lilo a já byl v sedmém nebi. Když mi Louis nabídnul svezení pro zítřejší den o dvacet kilometrů na korbě dodávky, skákal sem štěstím do stropu. Každý centimetr téhle cesty byl prokletí, pánbůh zaplať za dvacet kilometrů na korbě auta.

Více foto zde

16. den

Odjezd byl hlášen na osmou.. přišel sem tedy před Louisův dům.... a byl okamžitě vtažen na snídani. Celá početná rodina snídala lámu s ryží a já jen valil oči, když se to přede mne hrnulo na talíři. Velké jídlo místo snídaně, je u bolivijců absolutně normální věc. Bylo mi vysvětleno, že místní mají neskutečně oplechované žaludky, aby snědli a vypili všechno. Prý je to tak od nepaměti a proto cizinci převařují a filtrují místní vodu, lokální stravu nechají projít žehem, zatímco bolivijec sežere přejetou kočku, zapije to vodou z kaluže, krkne a nic.

f_p1210644.jpg

Louisova rodina vlastnící malý obchod, nakládala dodávku pitím a domácím jídlem, které jela prodávat do vedlejší vesnice na fotbalový turnaj. Dle slibu přihodili na korbu moje kolo a jelo se. Po cestě mi vysvětlili, že pokud je období dešťů, tak se na tři měsíce přeruší práce a proto je čas na dovolenou, nebo fotbal ve všední den. Díky období dešťů nikdo nevyužívá ani onu katastrofální silnici směr Chile, ale jezdí se jinudy. Vynikající se to dozvědět v půli cesty! Rodina mne vysadila na křižovatce a naposled zamávala.... a pro mne to začalo nanovo. Do hodiny sem byl pětkrát na zemí, když kolo zůstalo zabořené v písku. Křičel sem " proklínám vás, kurvy bolivijský", ale nic... jen šumění větru.

f_20121227_211831.jpg

Ukrajoval sem kilometr po kilometrů k vesnici Saň Juan, kde měla být poslední civilizace a možnost nákupu. Připlazil sem se do vesnice po poledni, zrovna ve chvíli, kdy začal výkop místního fotbalu. Úžasné, prostě úžasné! Sednul sem mezi mezi místní, nechal si připravit klobásku, koupil colu a nechal si vysvětlit, že místní jsou žlutí, tudíž tleskám špatně. Připadal jsem si jako doma, tedy až na to, že všichni okolosedici měli v rukou sáčky s kokovým listím a valili to do sebe hlava, nehlava... Ale zase nikdo do sebe nevalil pivo, kupodivu!

f_p1210629.jpg

Můj odjezd směr Chiquana vzbudil u okolních údiv. Cesta k této poslední bolivijské výspě je prý extrémně špatná a vesnice samotná již neexistuje, pouze vojenská posádka. Zkusil jsem se ještě zeptat v šatně hráčů, jestli někdo nejede alespoň kousek na Chiguanu, ale vzbudil jsem pouze smích. Jediný, kdo by tím směrem jel, jsou prý pašeráci drog, neboť jde o pašeráckou stezku... a ti místo v autě nemají, neboť jsou až po střechu.... ve zboží i v průseru. Obrnil jsem se tedy trpělivosti a žrádlem a rozjel poslední tango na silnici smrti. Do tři hodin to tak nějak šlo, ale pak se probudil klasický protivítr ostrý jako kudla a už to jelo. Ukusoval sem to po metrech. Skákal jako koza na trampolíně a brečel nad vlastním osudem. Ke své největší hrůze sem zjistil, že se tím drncáním rozhodila elektronika fotoaparátu a ten se poroučel do věcných lovišť. To byla rána pod pás. Kdybych mohl křičet až k prezidentu Moralesovi za stav cesty, tak ječím jako o život.

f_p1210636.jpg

Nezbylo, než pokračovat dál a fotit tabletem. Jako debil! Zastavit, vyndat z obalu, nastartovat, počkat, vyfotit, vypnout, schovat, zadělat brašny.... ujet kilometr, zastavit..... atd. To jsem mohl klidně vést plátno a vše co vidím malovat. Časově by to vyšlo na stejno! Bylo již sedm večer a Chiguana nikde. Naprosté liduprázdno, vichr, hory a písek. Navigace mi ukazovala, že sem Chiguanu minul o sedm kilometrů, ale nechápal sem jak. Vylezl sem tedy na menší kopec, vzal dalekohled a ejhle. Přes rozbahněný salár stalo ode mne v dálce torzo vesnice. Vítr mi poprvé za celou cestu bušil do zad a já to valil bahnem hlava nehlava směr nocleh. Chodil sem rozpadlou vesnici sem a tam, nikde ani noha, zkusil jsem nakouknout do vojenské posádky... jen betonové chatrče bez oken, vítr svištěl, slunce zapadalo, hororová scéna.. Najednou sem uslyšel hlasy z jednoho betonového bunkru. Oddělal sem igelit, co tam byl místo okna a uviděl kluky, jak něco vaří. Pozdravil sem a zeptal se na nocleh. Nastalo absolutní zděšení, nechali vseho a zmizeli. V tu chvíli sem pocítil asi největší strach na cestě. Varování místních o pašerácké stezce se mi nalouplo do hlavy a vše ještě umocnily otevřené dveře, ve kterých stal borec tázající se co potřebuju.

f_20121228_003006.jpg

Byl v civilu a měl úplně červené oči. Natlačil mi kolo dovnitř a posadil mne na lavici. Snažil sem se jakkoliv zjistit, jestli je to vojsko nebo ne. Po nějaké chvíli klábosení přistála přede mnou melta a kolínka s masem z lamy a já se uklidnil. Dostál jsem zubožený pokoj se zuboženou matrací, ovšem kluci spali ještě v horších podmínkách. Vše živila jedna autobaterie, žádný záchod, sprcha... jen venku u kolejí rezavá nádrž na vodu. Tak či tak, mužů jen opět sklopit hlavu nad odhodláním vojska, chránit hranice jako smrdutý hrdina. Třikrát hurá!

Více foto zde

17. den

Chiquana byla mezníkem na cestě.. ..měl sem celou vojenskou snídani čas přemýšlet, co dál. Pokoušel jsem se rozžvýkat starou bulku, popřípadě ji rozmělnit jistým pokusem o kávu a předat mozku velení, nechť rozhodně. První z variant, vrátit se přes salár na cestu smrti, pokračovat 40km na Chilskou hranici a definitivně opustit sídlo hada, nebo pokračovat směrem do oblak k lagunám v pěti tisících metrech, neboli prožít cyklo-hardcore.

f_p1210711.jpg

Laguny byly vždy v rámci plánování na prvním místě, netušil sem ovšem, že mne bolivijské podmínky doslova potrhají na kusy a budu klidně ochoten v rámci zdraví, pohody a duševní i tělesné očisty laguny vzdát. Nakonec jsem poděkoval vojsku, zasalutoval, zvolal ať žije prezident a zadal do navigace směr laguny. Odpovědnost si ponesu sám.

f_p1210731.jpg

Dvacet kilometrů za Chiquanou to začalo. Prudké stoupání do 4200metrů, jen po kamení a písku. Nedokázal sem jet ani deset metrů v sedle. Kolo se pořád bořilo, slunce pálilo jako blázen a já zjistil že mám vodnaté puchýře i na zádech, byť sem byl namazaný a oblečený. Tlačil sem kolo nahoru pět hodin a celou tu dobu měl po levé ruce vulkán Chiquana. Co deset metrů sem odpočíval kvůli narůstající výšce i námaze. Bylo mi jasné, že v těchto končinách již nepotkám nikoho, s výjimkou terenních aut, které povezou turisty na čumendu do hor. Nebyl sem ovšem na jejich trase a začala mi starost o vodu. Nic není v těhle končinách důležitější než voda a chladná hlava. Měl sem pět litrů, z toho tři byly pryč ještě pod vrcholem. Žvýkání koky mi pomohlo zastavit chuť na pití na dobré dvě hodiny, přesto mi zbývala poslední láhev a navigace ukazovala, že na trase turistických off-roadu budu za deset kilometrů. Nasadil sem radikální řešení. Napil sem se vždy z plná hrdla, abych oblbnul mozek a pak půlku vrátil zpět do flašky. Byly to moje sliny, takže žádná pachuť... a s touhle habaďurou sem dotlačil kolo až na stezku vyježděnou terenními auty.

f_p1210735.jpg

Bylo pět večer a já měl najeto, či spíše nachozeno 45km. Sednul sem si na bobek a čekal a čekal. V tom jsem viděl oblaka prachu, jak se řítí z kopců auto. Stoupnul sem do cesty, držíce flašku v ruce. Auto duplo na brzdy, japončí uvnitř řvali "Arigato", cvakali foťáky, řidič mi nesl dvě flašky s vodou a mne se chtělo tančit. Zkusil sem to u druhého auta a vše proběhlo naprosto stejně. Z téhle trasy bych snad již neměl uhnout, díky čemuž bych mohl být živený z turistických milodarů. Před výstupem do 4300 sem rozdělal stan na písčité planině a nabouchal do sebe tuňáka s mrkví, čokoládou, oplatkem, jablkem... Prostě tělo křičelo od bolesti, ale jídlo mu zacpávalo hubu. Seděl sem před stanem a nechal se ukájet pohledem na čoudící vulkán Ollague a Cero Caquella..krása, ale nesmírně drsná. Nechápu, proč tuhle krásu umístil nejvyšší stvořitel zrovna sem. Mohl to prdnout za Přerov a večer jsem byl doma!

f_20121228_131150_1.jpg

Více foto zde

Štítky: krajina, cestopis

Pavel Kadlíček

Pavel Kadlíček – 180cm/77kg. Cestovatel, muzikant, cyklotramp, sportovec, divadelník, glosátor. Tvrdohlavý, citlivý, romantik. Do dnešního dne projel několikrát na kole Evropou a Severní Amerikou. Stává se účastníkem přednášek i hostem České televize. Je úspěšným závodníkem při maratonech horských kol a jezdcem obtížného závodu Salzkammergut Trophy. Je ženatý, hrdý otec dcery Amálky. Miluje život.

Více o právě probíhající cestě Jižní Amerikou naleznete na webu www.patagoniabike.cz.

Více o jeho kapele DUBmusic na webu www.dubmusic.cz.

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada