Brand

Jižní Amerikou na kole - 18. - 20. den - Hrát si na čundr ..ve výšce 4300 metrů

18. den

Hrát si na čundr ..ve výšce 4300 metrů, pokud člověk není yetti ošlehaný větrem, není zrovna juchajda. Vichr dokázal udělat z mého kopulovitého stanu malou kostku, neboli udělal z bytu 3+1 pouze předsíň. Chtě nechtě, musel sem v jednu ráno ven a pomoci provazu upevňovat stan ke kamenům a křoví, abych se neocitnul vzduchoplavbou zpět v La Pazu.

f_p1210793.jpg

Jak jsem tak stál v čepici a rukavicích, zvednul sem hlavu a uviděl tu nebeský hvězdnatou nádheru. Tady jsou hvězdy nejjasnější, obloha nejčistší a ne nadarmo se do této lokality nacpali hvězdobadatelé, ze všech koutů světa. Na Armstronga nebo Lajku by se dalo odtud mávat. Byl jsem vzhůru brzy. Tahle výška mi dělá problémy. Usínání není bůhvíjak rychlé a cítím tlak na plicích. Tři týdny kašlu jako tuberák, což je prý pro výšku normální.

f_p1210803.jpg

Zjistil sem, že mám puchýře ze slunce i na zádech, což je neuvěřitelné přes dvoje oblečení. Povrch mých zad připomínal oblíbené lupající pecky, do kterých se báli zboží.... no moje lupající pecky byly plné vody. Namazal jsem se tedy trojtou vrstvou a vyrazil. Čekal mne výstup k lagunám. Hned po dvou kilometrech kolem mne šplhalo auto s turisty, kteří si bezmezně rádi fotili, kterak tlačím kolo přes kamení do kopce. Pak nechali zastavit a darovali mi bonbóny. Poděkoval sem a tlačil dál. Po chvíli zastavila auto rodina z Kolumbie, která se chtěla vyfotit s kolem. Přineslo to jablka, vodu a coca colu. A tak to šlo po celý den. Auta vozící turisty k lagunám jezdí v intervalech. Někdy prostě dvě hodiny nic a najednou se valí oblaka prachu a já rychle metu na stranu.

f_p1210835.jpg

Stejně jsem nebyl schopen ujet metr. Kamení se střídalo s pískem a když už to nějak vypadalo, přišly rolety a já jel krokem abych neulomil tím natřásáním nosiče. Turisté stejně z aut více oceňovali, když sem kolo tlačil, neboť jsem pro ně ztělesňoval pravděpodobně Ježíše. Po dvacíti kilometrech sem se doharcoval k první z lagun a jal se fotit plameňáky. Ti jsou hlavním artiklem lagun a je jich tu bezpočet, všech barev a vyznání. Laguny díky minerálům mění počas dne barvu, tudíž jde o divadlo od pána boha. U laguny postávalo snad deset off-roadů čekajíce na turisty. Je vtipné, kterak si místní řidiči terenních aut sednou pospolu na zem a plameňáci jsou jim u prdele. Dáji turistům půl hodiny, pak zařvou "Vamos" a jede se o dům dál. No a k těmhle řidičům si já sedám, abych zjistil informace. Moje kolo vzbudilo tentokráte u laguny větší údiv než plameňáci. Turisté se fotili u kola, za kolem, pod kolem, nosili mi čokoládu, jeden frajer mi dokonce věnoval svoji svačinu a bylo to moc fajn. Až sem čekal, že mezi nás přijde jeden z plameňáků s dotazem, jestli bude focení nebo ne - ať se tam zbytečně nemáchá.

f_p1210843.jpg

Proti vichru jsem se dokodrcal až k druhé laguně Hedionda. Ta jako jediná měla na břehu restauraci a eco hotel za šílené peníze. Vichr nabral šílených obrátek a můj útrpný výraz dohnal jednu z rodin, pozvat mne na oběd. Všichni, včetně řidičů aut do mne hučeli, ať přespím v hotelu, neboť za deset kilometrů mne čeká výstup do 4700metrů a bylo by to lepší z rána. Recepční mi bez milosti řekla, že místo není a pokud by bylo, bude stát pokoj 100$. To byla perda. Seděl sem tedy venku, turisté mne plácali po zádech, usedli do aut... a bylo po všem. Jen já, vichr a pokoj za stovku dolarů. Už, už sem sedal na kolo, že něco málo zvládnu, když zastavilo auto, chlapík se mne optal co a jak a vyloupnul se z něj majitel hotelu. Nahnal mne zpátky, dál mi pokoj za 40bolivijanů, sprchu za 20, já si vypral, opravil věci na kole, čučel přes okno na plameňáky a co chvíli zařval "vivat Bolivia"! Tohle byla opravdická haluz.... Tomu výšlapu ale stejně neuniknu.

f_p1210881.jpg

Více foto zde

19. den

Již v sedm ráno .. bylo tělo ve střehu a v pozoru. V noci se mi hlavou honily sny, kterak bude dnešní výšlap cestou do pekel, tudíž mi chtělo mé tělo asi dokázat, že je připraveno utkat se s kopcem i poušti Siloli. V hotelové restauraci 24cenové jsem si poručil vydatnou snídani jménem Continental za 25 Bol, jež obsahovala dvě bulky, marmeládu a café. Nemyslím si, že to byla marmeláda. Bylo to spíš nasráno od plameňáků.. a taky to tak chutnalo.

f_p1210917.jpg

Měl sem čím dál větší problémy s dobitím všeho potřebného, neboť v této časti Bolívie je elektřina něco jako zlatý zub po dědovi. Vyrazil sem tedy směr poušť Siloli. Cestou jsem minul další dvě laguny plné plameňáků, které za ranního rozbřesku tahaly za srdce svoji krásou. U laguny Honda mne zastavilo auto plné turistů, z nichž se vyklubali známí ze Saláru Uyuni. Celé auto ječelo "Paveeeeel" a nastalo objímání. Tedy, oni mne objímali, zatímco já jim čučel přes rameno do auta, zda-li nemají něco k snědku. A jasně že jo. Dostál sem jablka a keksy, což mi zvedlo hladovou náladu, neboť se přede mnou počal vrstvit kopec.

f_p1210960.jpg

Nepředstavujte si kopec, jako kopec.... prostě takovou tu evropskou cestičku směrem vzhůru, při které praštíte s kolem do příkopy a zvoláte "mohl bych se na to vysrat". Tahle bolivijská šlamastika je většinou písčitá plán o rozloze třeba osmi kilometrů, rozježděná terenními auty všemi směry a vy musíte zachovat hlavu a vybrat cestu. Pravidlo zní "nikdy středem", jinak se utopíte v písku. A tak sem odbočil a jal se drápati nahoru po právé straně pláně. Vyšlo mi to na dvojku. Občas tlačeni, občas pád, ...ale jinak metry přibývaly. Po pěti hodinách sem byl na udávané výšce 4600 a měl být konec. Já ovšem odbočil do soutěsky s myšlenkou, že jde o zkratku a stoupal stále nahoru. Ocitnul jsem se po dvou hodinách zcela mimo všechny trasy a nastoupal k 4800.

f_p1210985.jpg

Kupodivu, necítil sem nikterak fyzické ani psychické problémy, neboť mne Cimrman stále udržoval ve střehu. Cesta byla tak strašná, že jsem jel krokem. Kdybych kolo vedl, asi bych byl již na vrcholu.., ale člověk se rád veze :-). Když sem dorazil na nejvyšší bod, zatajil se mi dech. V dáli pode mnou se rýsovala poušť Siloli, přede mnou byla Chile i s pohořím a oblak prachu v dali signalizoval auto s turisty ve vzdálenosti přes deset kilometrů.

f_p1220014.jpg

Zničehonic se objevila dvě auta. Vyskákali francouzi a australani a nastalo focení panoramat a focení mého kola. Počali mi ke kolu nosit oplatky, jídlo a ovoce jako k jesličkám s ježíškem. Já za ty dary samosebou děkoval nastokrát a musím přiznat, že sem si připadal jako na velikonoce. Stačilo jim zpívat "hody hody doprovody " a nechat se uplácet žrádlem. Nastal sjezd na poušť Siloli. Tento zhruba čtyřicetikilometrový úsek je prověrkou stavu mysli (nikoliv müsli), nervů, cyklo-dovednosti a znalosti sprostých slov. Poušť je široká opět kolem pěti kilometrů, stop po autech je milión - asi jako když si stoupnete v České Třebové na překladové nádraží a vidíte tisíce kolejí vedle sebe... a musíte vybrat správně.

f_p1220018.jpg

Každá z cest, kterou jsem vybral byla absolutní roleta. Jel jsem krokem a občas zapadnul do písku. Snažil jsem se přetlačit kolo na levou stranu, no po kilometru jsem to vzdal, neboť bych padnul vysílením. Přesto jsem našel alespoň jakousi stopu, po které se to tak nějak dalo. S podvečerem ale přišel vichr a zima dosáhla bodu mrazu. Bylo mi jasné, že dnes budu spát na písku. Podařilo se mi najít alespoň trošku závětří, ale byl to boj. Až se jednou budete opravdu nudit a bude čas spravit si náladu, zkuste si ve vichru postavit stan. Garantuji vám, že se strašně nasmějete. A natáčejte to na video s názvem "debil a zbytečná práce"

Více foto zde

20. den

Ráno bylo kouzelné.. ..dalo mi trošku práce vylézt ze spacáku, neboť jsem byl tučně obalená larva oblečením, ale dalo se to. Zjistil sem, že mi zmrzla všechna voda. Posnídal sem tedy jablko, neboť to se dalo rozpůlit o kámen. Někde po cestě sem ztratil svůj multifunkční nůž, což je tragédie srovnatelná s pádem raketoplánu. Důležitost takové banality, jako je multinuz si uvědomíte, až na takovéhle cestě.Mám naštěstí multifunkční kleště, které ovšem neobsahují nůž. Konzervu s tuňákem tedy otevírám tak, že kolíkem od stanu udělám do konzervy díru a kleštěma ji poté trhám na kusy.. a jablka půlím o řídítka, nebo kameny. Vítejte v pravěku.

f_p1220063.jpg

Vrhnul jsem se s osmou ranní opět do víru pouště Siloli. Písek byl trošku namrzlý a kolo jakž takž drželo stopu. Měl sem to deset kilometrů ke kamenému úkazu zvanému Arbol del Piedro, což je mimo jiné turistická zastávka..., neboli v překladu pro mne - jídlo! Turisty i Arbol sem viděl již z dálky. Proběhlo cvičené focení, troška té čokolády jako dar a ujištění od řidičů, že laguna Colorada je pouhých dvacet kilometrů pískem. Zůstal sem na místě na půl hodiny sám a sundával ze sebe všechny nepotřebné svršky, neboť slunce rozjíždělo svůj rock&roll, když tu jsem náhle slyšel skřípění..... Bozeee, slavaaa. Svaty Melichar řídil pluh a odhrnoval svým bagrem písek. Nevím, jak často se tohle na poušti Siloli provádí, no že to bude někdo dělat na Silvestra - to bych nečekal!

f_p1220042.jpg

Zamával jsem bagristovi, poslal mu virtuální hubičku a frčel si to dolů k laguně Colorada. Bylo to poprvé po dvou týdnech, kdy jsem mohl na chviličku přeřadit na hrubý převod. Po desíti kilometrech byla totiž cesta opět zafoukaná a vše se vrátilo do starých kolejí. Pánbůh zaplať alespoň za tu chviličku potěšení. Dorazil sem k laguně a měl správně zaplatit 150bol, jako vstup do Národního Parku. Jelikož ale jeden ze správců dorazil na staré Jawě, strhla se debata ohledně šerednosti a praktičnosti tohoto stroje. Nechal sem chlapy debatovat a s přáním k Novému roku jsem se rozloučil, bez zaplacení. Ubytování bylo zhruba 10km, ale vichr přímo do ksichtu vzdálenost protáhnul na dvakrát tolik. Celou dobu jízdy jsem zíral na lagunu, kvůli které se sem sjíždí davy lidí, neboť laguna v průběhu dne mění barvu.. prý opět díky minerálům. Já osobně myslím, že je tam velká zářivka a elektronika to hlídá... No, to je jedno.. Já na tu lagunu čuměl spíše proto, že dopředu se díky vichru dívat nedalo. Nakonec jsem musel poslední tři kilometry kolo tlačit a padnout k nohám místní rodiny a poprosit o ubytování. Svalil sem se na postel, vleže domluvil dvě jídla plus snídani, café, víno na večer a na krátkou chvíli usnul vysílením. Ve čtyři na mne čekalo carne de lama s rýží plus omluva, že není elektřina ani sprcha, což je vlastně bolivijský standart.

f_p1220046.jpg

Ve chvíli, kdy mi na hodinkách klikla půlnoc v Češku - otevřel sem si víno a zavřel oči, abych alespoň duchem byl doma při petardách a objímání. Co vás nezabije, to vás posílí. Všem vše nejlepší do Nového roku a moji rodině obzvlášť!

f_20121231_121228.jpg

Více foto zde

Štítky: krajina, cestopis

Pavel Kadlíček

Pavel Kadlíček – 180cm/77kg. Cestovatel, muzikant, cyklotramp, sportovec, divadelník, glosátor. Tvrdohlavý, citlivý, romantik. Do dnešního dne projel několikrát na kole Evropou a Severní Amerikou. Stává se účastníkem přednášek i hostem České televize. Je úspěšným závodníkem při maratonech horských kol a jezdcem obtížného závodu Salzkammergut Trophy. Je ženatý, hrdý otec dcery Amálky. Miluje život.

Více o právě probíhající cestě Jižní Amerikou naleznete na webu www.patagoniabike.cz.

Více o jeho kapele DUBmusic na webu www.dubmusic.cz.

Diskuse

Jaroslav

9.2.2013 16:42

Pavle, čtu tvoje povídání od začátku. Jsi opravdu dobrodruh. Ty podmínky jsou asi děsné a absolvovat to sám - klobouk dolů.

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada