Brand

Jižní Amerikou na kole - 2. den - V rámci kampaně..

V rámci kampaně "aklimatizuj se vole, nebo umřeš", naplánoval jsem si pobyt v La Pazu na pĕt dnů. Výška mĕsta pod čtyři tisíce metrů působí blahodárně, ale trošku nudně. Město je v zásadĕ jeden velký bazar a chaos.
Naprosto nechápu princip dopravy. Jak veřejné, tak klasické. Po mĕstĕ jezdí tisíce malých dodávek a spolujezdci mají vystrčené kebule z okýnek a ječí na kolemjdoucí "jedeme tam a tam" a kdo mávne, ten sedne a jede. Jak vidno, taxi funguje i bez vysílaček. Již druhý den plánuji tréninkovou vyjížďku na kole. Ale nemám odvahu a nemám kam. V jednom pruhu jezdí tři auta, nejsou krajnice a chodec nemá nárok. Divím se, že místním v rámci evoluce nenarostly dlouhé uši a srst, jak pořád jako chodci kličkují mezi auty. A taky si myslím, že každá bolivijská rodina se večer sejde u stolu, matka hodí na stůl pečenou lamu a otec řekne "pomodlíme se, že jsme vykličkovali další den...amen".
Kolo jsem tedy vyměnil z důvodu přežití za autobus a koupil si lístek k vysnĕnému jezeru Titikaka(více foto ve fotogalerii), včetnĕ návštĕvy kultovního ostrova Isla de Sol. V rámci treku na ostrovĕ jsem se mĕl pohybovat ve výšce 4000metrů, tudíž pro trénink dobrý. Netušil jsem ale, že autobus BSAD může jet onĕch 145km k jezeru 5hodin. 5HODIN!!! Sic se bylo z okénka autobusu na co koukat - povĕtšinou na kopulijící psy a rozházené lidi podél cesty, prdel z toho svrbĕla.. Až na jednou? Titikaka... Srdce se rozbušilo i bez výškové nemoci. Titikaka je klenot, fenomén. Ta rozloha je nepředstavitelná. Je to živá voda celé Inské říše atd. atd.. Nejsem historik, tudíž bylo lepší, dát si před usednutím na vratkou bárku pivo a poprosit Manuela, který přisednul, aby mi dal osvĕtu. Jezero Titikaka má tedy dva hlavní ostrovy Isla de Sol a Isla de Luna. Inský bůh - Viracha stvořil jezero a z růží vyčaroval dva ostrovy. Na nĕ dočaroval pár, chlapa jménem Manco Copac a ženskou Mamu Huacu.. a bylo to. Prostĕ Adam a Eva po Insku, akoráte tam nefiguroval had, ale určitĕ lama. Odjel jsem tedy na posvátný Ostrov Slunce a prošel si starou stezku, kterou místní používají po tisíce let a kochal se. Byl jsem v absolutním historickém orgasmu. Při čučení do nedozírné dálky jsem vyslechnul další příbĕh, kterak jezero stvořil Bůh Slunce říše Tihuanacan, ještĕ než tu začali courat Inkové. V jejich řeči znamená Titi - puma a Kaka - skála. A prý jej stvořil ze svých slz, když mu puma sežrala dítĕ. To teda musel být smutek. Tĕch příbĕhů na mne bylo už moc. Čekal jsem, kdy se vynoří zbrojnoš, který mi oznámí, že jezero si nechal vybagrovat Karel 4, aby mĕl kam na štiky.
Cestou zpĕt v rozhrkaném autobuse sem neustále přemýšlel, jak ukončit stadium čekání a kdy vyrazit. Za okny autobusu se odehrávalo bouřkové představení. Dle místních začalo období dešťů a nic dobrého mne nečeká, neboť pokud jednou vyrazím na náhorní plošinu, není cesty zpĕt. Teploty spadly při dešti na 5'C - což není mnoho:-). Představa, že bych se schoval na cestĕ před deštĕm na Agipu, nebo si zašel na bulky do Alberta je scestná. Buď a nebo. Dávám si dva dny, víc nevydržím.

vf_p1200217.jpgV rámci kampaně "aklimatizuj se vole, nebo umřeš", naplánoval jsem si pobyt v La Pazu na pĕt dnů. Výška mĕsta pod čtyři tisíce metrů působí blahodárně, ale trošku nudně. Město je v zásadĕ jeden velký bazar a chaos.

Naprosto nechápu princip dopravy. Jak veřejné, tak klasické. Po mĕstĕ jezdí tisíce malých dodávek a spolujezdci mají vystrčené kebule z okýnek a ječí na kolemjdoucí "jedeme tam a tam" a kdo mávne, ten sedne a jede. Jak vidno, taxi funguje i bez vysílaček. Již druhý den plánuji tréninkovou vyjížďku na kole. Ale nemám odvahu a nemám kam. V jednom pruhu jezdí tři auta, nejsou krajnice a chodec nemá nárok. Divím se, že místním v rámci evoluce nenarostly dlouhé uši a srst, jak pořád jako chodci kličkují mezi auty. A taky si myslím, že každá bolivijská rodina se večer sejde u stolu, matka hodí na stůl pečenou lamu a otec řekne "pomodlíme se, že jsme vykličkovali další den...amen".

f_p1200186.jpg

Kolo jsem tedy vyměnil z důvodu přežití za autobus a koupil si lístek k vysnĕnému jezeru Titikaka(více foto ve fotogalerii), včetnĕ návštĕvy kultovního ostrova Isla de Sol. V rámci treku na ostrovĕ jsem se mĕl pohybovat ve výšce 4000metrů, tudíž pro trénink dobrý. Netušil jsem ale, že autobus BSAD může jet onĕch 145km k jezeru 5hodin. 5HODIN!!! Sic se bylo z okénka autobusu na co koukat - povĕtšinou na kopulijící psy a rozházené lidi podél cesty, prdel z toho svrbĕla.. Až na jednou? Titikaka... Srdce se rozbušilo i bez výškové nemoci. Titikaka je klenot, fenomén. Ta rozloha je nepředstavitelná. Je to živá voda celé Inské říše atd. atd..

f_p1200287.jpg

Nejsem historik, tudíž bylo lepší, dát si před usednutím na vratkou bárku pivo a poprosit Manuela, který přisednul, aby mi dal osvĕtu. Jezero Titikaka má tedy dva hlavní ostrovy Isla de Sol a Isla de Luna. Inský bůh - Viracha stvořil jezero a z růží vyčaroval dva ostrovy. Na nĕ dočaroval pár, chlapa jménem Manco Copac a ženskou Mamu Huacu.. a bylo to. Prostĕ Adam a Eva po Insku, akoráte tam nefiguroval had, ale určitĕ lama. Odjel jsem tedy na posvátný Ostrov Slunce a prošel si starou stezku, kterou místní používají po tisíce let a kochal se. Byl jsem v absolutním historickém orgasmu. Při čučení do nedozírné dálky jsem vyslechnul další příbĕh, kterak jezero stvořil Bůh Slunce říše Tihuanacan, ještĕ než tu začali courat Inkové. V jejich řeči znamená Titi - puma a Kaka - skála. A prý jej stvořil ze svých slz, když mu puma sežrala dítĕ. To teda musel být smutek. Tĕch příbĕhů na mne bylo už moc. Čekal jsem, kdy se vynoří zbrojnoš, který mi oznámí, že jezero si nechal vybagrovat Karel 4, aby mĕl kam na štiky.

f_p1200328.jpg

Cestou zpĕt v rozhrkaném autobuse sem neustále přemýšlel, jak ukončit stadium čekání a kdy vyrazit. Za okny autobusu se odehrávalo bouřkové představení. Dle místních začalo období dešťů a nic dobrého mne nečeká, neboť pokud jednou vyrazím na náhorní plošinu, není cesty zpĕt. Teploty spadly při dešti na 5'C - což není mnoho:-). Představa, že bych se schoval na cestĕ před deštĕm na Agipu, nebo si zašel na bulky do Alberta je scestná. Buď a nebo. Dávám si dva dny, víc nevydržím.

f_p1200330.jpg

 

 

Štítky: krajina, cestopis

Pavel Kadlíček

Pavel Kadlíček – 180cm/77kg. Cestovatel, muzikant, cyklotramp, sportovec, divadelník, glosátor. Tvrdohlavý, citlivý, romantik. Do dnešního dne projel několikrát na kole Evropou a Severní Amerikou. Stává se účastníkem přednášek i hostem České televize. Je úspěšným závodníkem při maratonech horských kol a jezdcem obtížného závodu Salzkammergut Trophy. Je ženatý, hrdý otec dcery Amálky. Miluje život.

Více o právě probíhající cestě Jižní Amerikou naleznete na webu www.patagoniabike.cz.

Více o jeho kapele DUBmusic na webu www.dubmusic.cz.

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada