Brand

Jižní Amerikou na kole - 21. - 24. den - Dobré novoroční ráno..

21. den

Dobré novoroční ráno.. ..nespal sem dobře, to tedy ne. V téhle pustině se kupodivu našel někdo, kdo záhadně někde koupil dvě petardy a jal se je odpálit po místní půlnoci. Ale možná jen někomu buchla hadice od kompresorů, protože oslava Nového roku je pro místní naprosto nezajímavá věc. Vše se upíná k únorovému karnevalu a ostatní je podružné, včetně vánoc.

f_p1220201.jpg

Hostitelská rodina se přišla rozloučit a dala mi slevu na toaletní papír 1bolivijan, což je zajisté znak úcty. Já si nadělil k Novému roku hned z rána výšlap do bezmála pěti tisíc metrů, což byl nejvyšší bod celé cesty. A vyšlo to zrovna tak novoročenkově. Pustil jsem se do toho s vervou, ale zlehka. Vítr mi přál z boku a písku na cestě bylo tak akorát. Po čtyřech hodinách stoupání použil sem po dlouhé době kokové listy. Měly hlavně odvrátit hlad a žízeň, což se nepovedlo, neboť bych sežral i těhotnou lámu. Sto metrů před pomyslným vrcholem se cesta kroutila pořád nahoru a dolů a vítr nabíral obrátek. Moje psychika lítala nahoru dolů jakbysmet a začal sem cítit výšku. Nesměl sem udělat jediný manévr mimo myšlení, neboť v tu chvíli se mi zamotala hlava a vše se zastavilo. Prostě čučet a čučet před sebe a neměnit rytmus šlapání, ani kdyby kolem projížděl Bono s celým Ju a Tu..

f_p1220155.jpg

A jak šel čas, byl sem najednou nahoře. Ani sem si to v tom vichru neužil. cesta se lámala kolem geotermální oblasti Sól de Manana ostře dolů a čekal mne 22km sjezd po kamení a písku k laguně Chalviri. Občas jsem při sjezdu zastavil a kochal se oblaky páry chrlící ze země, neboli čučel jsem, kterak si země uprdla. Sjezd byl opravdu divoký a já po dlouhé době nasadil do útoku i svoji helmu. Lítal sem po písku zleva do prava a kochal se krajinou. Po hodině sem dorazil na kultovní místo, k malému ubytování u laguny. Na prahu seděla panimáma a já si přisednul. Probrali jsme počasí, jak se třou její lamy a tradičně sem nasadil osvědčenou fintu, neboli papírek, kde jsem napsal: ubytování, jídlo 1, jídlo2, snídaně, café...a nechal ji dopsat ceny. Tuhle makrofintu používám již čtvrtý den a nechávám tak bolivijce, upsat se ďáblu, neboť druhý den již nemůžou tradičně měnit ceny. Panimáma dopsala cifry 20 ubytování, a za jídlo 5 a poslala mne okoupat se do termálního bazénku, sálajícího hned před domem s výhledem na lagunu a plameňáky. Byl to jeden z nejlepších dnů cesty. Seděl sem a četl si tři hodiny ve vodě teplé přes 35stupňů. Kolem se pásly lamy a plameňáci žrali vše co z mého těla odtékalo do laguny.

f_p1220305.jpg

V okruhu sta kilometrů nebyl nikdo. Nasadil sem čepici proti vichru a lebedil a lebedil. Tělo se proměňovalo do mého starého Já a já si přál oslavit s nejbližšími silvestra tady. Po třech hodinách jsem dostal kolínka s lamou na večeři a ustlal si na podlaze. Panimáma se nehnula z místa a při svíčce neustále tkala podivné tretky na únorový karneval. Byl jsem tak utahaný, že i kdyby dělala na soustruhu, bylo mi to jedno.... bylo!

Více foto zde

22. den

Když jsem ráno v šest otevřel oči.. .. seděla panimáma na svém místě a na stole jsem měl již café a domácí pokus o chleba. Ona stále vyráběla okrasy a já čučel do nekonečna na páru vycházející z teplé laguny. Tohle byl prostě ráj. Optal jsem se, když nemá elektřinu ani telefon, jak si zavolá pomoc v nouzi nejvyšší? Usmála se a vyráběla tretky dál. Asi jsem ji pripoměl něco, co sama ani nedomyslela. Je to drsné místo, ale zase má teplou vodu zadarmo, což není v dnešní době k zahození.

f_p1220337.jpg

Vyrazil jsem po sedmé s vědomím, že mám před sebou stoupání do 4700 a poté lagunu Verde. Od laguny Verde je to na bolivijskou hranici cca 15 km do kopce a pak ještě trošku nahoru a narazil bych na asfaltovou silnici, která by mne dovedla do civilizace, neboli do chilského San Pedro de Atacama - turistického ráje. Věděl sem, že by to byl těžký ořech, zvládnout to najednou a že by bylo lepší přespat naposled v Boliviji u laguny Verde..., ale tam někde vzadu v mozku mne to tlačilo.

f_p1220390.jpg

Ranní stoupání bylo výživné. Již třetí den sem neviděl jediné auto, ani člověka, kromě těch u kterých sem přespával. Podle toho vypadala i cesta. Vítr ji stačil zafoukat pískem a já jezdil zleva doprava a snažil se hledat cestu. Někdy sem to zapíchnul úplně a kurvy lítaly do daleka. Vše ale vynahradila matka příroda, neboť barvy v tomhle osamělém koutku Bolívie hrály na jedničku. Při sjezdu k laguně Verde se poprvé ukázal vulkán Licancabur a já z něj nedokázal spustit oči. Cesta padala kolem jeho osy a já zničehonic stal u poslední možnosti se ubytovat v Bolívii...., nebo se pustit dál. Požvýkal jsem jablko, dál si devět sekund na rozmýšlení... a vyrazil opět směrem nahoru, směrem k civilazaci.

f_p1220464.jpg

Po hodině jízdy do kopce proti úpornému vichru se přede mnou vyloupla budka imigrační stráže a já seknul s kolem a uprosil pantátu, abych si u něj v kuchyni na rozloučenou mohl udělat polévku. Seděli jsme proti sobě a plkali o vánocích a o tom, komu se více stýská,... a já jej na jeho přání blýsknul u státní vlajky. Zajisté to byl starý ortodoxní oficír, co dostal za zásluhy hlídat v důchodu Bolívii před pašeráky kontrabandu! Stačilo jedno šlápnutí a změnil jsem rajské teritorium. Byl jsem v Chile a rozdíl jsem zatím nepociťoval. Cesta stále šplhala do kopce, když tu najednou.,..po šesti kilometrech najelo moje přední kolo na asfalt. Na dokonalý asfalt. Ten pocit se dá srovnat snad leda s prvním pocitem, kdy sáhnul sem si na holčičí prso. Neskutečně!

f_p1220365.jpg

Po dvanáctistech kilometrech po kamení, blátě, písku a roletách najednou asfalt. Než jsem stačil cokoliv udělat, zlomila se cesta dolů a nastal čtyřicetikilometrový sjezd do San Pedra de Atacama. Musel jsem dělat přestávky, aby se kolo nerozteklo. Padal jsem ze skoro pěti tisíc metrů na 2400 a pohled shora byl skoro stejný, jako měl Felix Baumgarten. San Pedro je jen turistická oáza v nekonečné a vyprahlé poušti Atacama, tudíž při letu dolů měl sem San Pedro jako na dlani a všude okolo sem viděl jen a jen planiny a větrné víry z písku. A letěl sem a letěl.

f_p1220448.jpg

Telefon v kapse počal přijímat první zprávy, jakožto netušený posel blížící se civilizace. Celní kontrola v San Pedru proběhla tradičně papírově jihoamericky. Vypsal sem tisíce políček, dokázal okolí, že nevezu jablka, živou zvěř, atomovou pumu a kokain a za potlesku celní stráže se vrhnul do městečka. Byl to opravdový šok. Cenový, civilizační... prostě, vše bylo najednou jinak. Všude fůra turistů, zahrádky a na stolcích káva, všude hudba, psi, dredy, tráva a svoboda. Našel sem první kemp a ubytoval se. Zavolal domů a jal se přesvědčit bankomat, aby mi vydal prašule. Prašule na nákup piva. Pivo totiž neodmyslitelně patří k tomu, abych si v kempu tohoto města udělal sčotku toho, co jsem dokázal, aniž bych si to uvědomil. Po zhruba měsíci jsem ukončil bolivijské divadlo.

f_p1220487.jpg

Bylo to neskutečné až mystické. Bylo to to nejtěžší, co jsem v oblasti cyklistiky zažil. A nejen cyklistiky. Šlo hlavně o psychiku, která mne musela občas držet nad vodou. Byla to dřina s velkým D. Nechápu, jak to mohlo vydržet kolo, které vezlo přes šedesát kilo nákladu po kamení a nekonečných roletách. Nechápu jak to mohlo vydržet tělo, kolikrát jsem stál i hodinu, neboť sem měl pocit, že mám z permanentního natřásání utrženou slezinu. Nekonečný dávivý kašel z výšky, krev z nosu, popraskaná kůže do masa ze slunce a na to zlatá dubová mast. Špína, prach, permanentně filtrovaná voda. Moje rty budou ještě nějakou dobu na odpis. Kdybych to jel znova, nechám si raději předělat rty na stydké pysky, neboť věřím, že ty by obstály na slunci na jedničku. Nechal sem se zarůst jako rumcajs, neboť to byla jediná ochrana proti slunci, větru, nebo soli při jízdě přes Saláry. Nikdy bych tenhle přejezd nedokázal bez motivace a bez permanentního myšlení na rodinu. Nikdy bych to nedokázal bez pomocných záchytných GPS bodů, které jsem si obstaral od Jirky a Moniky Vackovic, kteří tutéž cestu absolvovali a moudré zachytávali GPS body. Bez Járy Cimrmana a D.U.B ve sluchátkách v časech šlapání do oblak. Je to za mnou a začínám psát Chilskou kapitolu. Na Bolívii již ale nikdy nezapomenu. Byla to drsná škola života. Vivat Bolivia..Vivat!

Více foto zde

23. den

Není nad to,.. ..podělit se s okolím také o dny volnA, neboli o dny, kdy se válím. Já se samozřejmě neválím, ale moje tělo to tak vnímá. Po tolika dnech šlapání mám problém zastavit nohy. I když sem šel ráno pěšky na nákup, měly nohy pořád tendenci dělat polokruhy, jako při šlapání na kole a protijdoucí mě měli za mrzáka a klopili zrak.

Ranní návštěva místního obchodu byla příjemným šokem. Měli vše.... VŠE!! Hrabal jsem se v regálech a bral věci jen tak do ruky. Majitel obchodu mě měl za marťana a ve zmatku mi ani nezapočítal rajče,... možná si myslel, že se ním jako marťan stejně zadusím.No já měl v hlavě jediné. Hned u stanu udělal jsem si vajíčka na cibulce, s párkem, kávou a mlíčkem... Prostě, někdy stačí strašně málo.

f_p1220543.jpg

Byl jsem v kempu skoro sám a rozhodl jsem se udělat pořádkový den. Začal jsem holením. Měl jsem za to, že doba prudké zimy skončila sjezdem do Chile, tudíž vousy šly dolů. To, jak šly dolů pochopí jen chlapi.... případně baby, co na sebe půl roku nedbaly. Napřed jsem se snažil vousy stříhat, pak sekat a nakonec trhat. Uklízecí komando mne pozorovalo nervózně z dálky a připravilo si pytel a deratizaci na můj odchod. To ovšem zmíněné komando nevědělo, že po vousech přijdou na řadu ponožky, boty a oblečení - to vše, drhnuté v umyvadle ucpaném igelitovou taškou. Zprvu jsem volil postup - trenýrky, tričko, kraťasy, ponožky, boty, ale v rámci úspory času sem máchání provedl hromadné, čímž jsem alespoň získal stejný oder od kotníku po krk. Alespoň na mne nepolezou šváby a jiná havěť, neboť v tuto chvíli jsem havěť já. Pak přišlo na řadu kolo a umývání cyklobrašen. Měl jsem k dispozici hadicí, kartáč a fůru času. Kolo jsem zbavil bolivijského nánosu a zalil jej olejem. Poté jsem jej podrbal pod krčkem až udělalo lehounce "VRRRRRR". Ale tohle pochopí jen bajkeři, neboť ostatní si myslí, že kolo nemůže udělat " vrrrrr". Kecy, prostě přes přední brzdu "vrrrrr", že jo, pane Majer! Načež jsem přišel na řadu já a oddal se místnímu bazénu, přičemž jsem vyřizoval teskně telefonáty a maily.

f_p1220546.jpg

Tohle píšu pro to, abych vás dohnal k nasranosti zimního času v domovině, zatímco já se koulel pod vodou tam a zpátky a slunce mi vysoušelo krovky. Vše dovršila návštěva městečka, které je opravdovým magnetem a perlou. Všude vůkol poušť Atacama, ale San Pedro si jede svůj neúnavný rituál ve stínu stromů. Jedna hospoda vedle druhé, kavárny, bary, obchůdky, bagety, kluci, holky a šest ras psů, válejících se kdemožnĕ a lizajících si koule. Ti jediní si na nic nehráli. Dal jsem presso, toust a s padající tmou se připravoval psychicky na odjezd.

Každá oáza jednou vyschne (kurva, to sem napsal chytře :-). Nastává odjezd do města Calama v poušti a hlavně hon na sehnání nového fotoaparátu. Toť alfa omega dnů příštích. Hrrrrrr na nĕĕĕĕ!!!!

Více foto zde

24. den

San Pedro jsem opouštěl fakt nerad.. ..přítomnost turistů ze všech koutů světa - tedy z Německa, byla mile milá. Bylo s kým splknout a od koho si půjčovat lžičku, popřípadě solničku.... a nevracet. V kempu jsem ovšem zůstal dnes ráno sám a jediný a tak nezbývalo, než roztáhnout křídla. Udělal jsem poslední mohutný nákup na cestu, neboli koupil jsem dva tuňáky v konzervě a párky a přefiltroval galon vody na cestu. Příruční filtrace vody mi šetří peníze až neskutečným způsobem. Kdybych měl platit za každou petku z obchodu, ktera je mnohdy drazší než pivo,.... jezdil bych raději na to pivo. Sice bych se po cestě motal, ale zase bych se všemu smál..... I dnešku, neboli dnešní cestě.

f_p1220654.jpg

Ta totiž vůbec k smíchu nebyla. Věděl jsem, že budu muset vystoupat nějaký ten metr, neboť bylo San Pedro v udolí. Ale že to bude čtyřhodinový strečink do výšky 3500 metrů, to jsem fakt nečekal. Hned za San Pedrem to začalo a kopíroval jsem Měsiční údolí, neboli Valle de Luna. Rudé skály a podobnost měsíční krajině dělají z tohohle místa pastvu pro oči, ovšem pak se cesta zhoupla a nastal boj. Skoro čtyřicet kilometrů do kopce a slunce přímo nade mnou. Vše by se dalo vydržet, ovšem krajina ztratila půvab. Ne nadarmo v těchhle pustinách zkoušela prý NASA svoje vozítko, neboť podmínky byly pro výzkum nejvděčnější. Vozítku to zajisté nevadilo, no mne ano - vytratila se totiž zelená barva. Pan Bůh musel někde převrhnout vozík s barvama, nebo mu došla plechovka. Neříkám, že by zrovna Bolivie zelenou překypovala, no co je moc, to je moc.

f_p1220610.jpg

Šlapal jsem do kopce a všude viděl jen písek. Atacama se rozlévala do všech stran a kde nebyla Atacama, tam bagroval človek. Po čtyřech hodinách mi docházela voda a proti té, co jsem si šetřil byly moje chcánky jako led. Toužebně jsem očekával vrchol v představách, že na každém vrcholu bývá restaurace, případně benzinka... v česku to tak býva, no ne? Česko ale neni Chilsko! Na místním vrcholu byla pouze čekárna na autobus, do které někdo napsal sprayem, že Juan je prase! Juana neznám a je-li prase, ví to půl národa. Udělal jsem tedy přestávku s párkem a majonezou a těšil se na ctyřicetikilometrový let až dolů, do města Calama. Ale ouha, človek miní a příroda mění.

f_p1220603.jpg

Říká se tomu "boží trest" , byť nevím za co. Nic jsem neprovedl, nikomu neublížil, nejsem ani Juan a přesto se otočil vitr tak silně, že mě málem srazil z kola. Nešlo to přímo, ale lehce z boku, což snad bylo ještě horší. Jel jsem vlastně čtyřicet kilometrů našikmo, jako bych projížděl zatáčku na motorce.... a to jsem ještě nikdy na motorce zatáčku neprojížděl. Byl jsem zoufalý. Vítr fičel, všude kolem šedivo, vítr zvedal do závratných výšek písečné víry a ty padaly na moji zpocenou lebku. Jestli depka, tak pořadná. Do Calamy zbývalo deset kilometrů a já stál u krajnice a kryl se před větrem. Když tu najednou zastavilo auto, vylezl chlapík, popadnul mi kolo a hodil jej na korbu, pravíce "že to musí být na hovno". Nevim, jak to z mého výrazu poznal, ale v autě sem byl rychleji než on a měl sem sto chuti se k němu těch zbylých deset kilometrů tulit a vrnět.

f_p1220698.jpg

Vyhodil mne v místním kempu, který působil jako oaza na duši a poradil mi, ať si koupím lístek na autobus do Santiaga již tady v Calamě a nečekám na skoro dvestě kilometrů vzdálenou Antifogastu, neboť krajina dál je ještě příšernější a zcela k ničemu. Jen písek a prach. Zajel jsem tedy do pobočky TUR BUS a poprosil o lístek, slečna se usmála a já toho využil a ukázal na kolo.... a bylo po smíchu. Prý že to nejde, jedině v krabici, rozebrané, vyleštěné. Nechal jsem si tedy zavolat šéfa, který uměl trošku anglicky a vysvětlil mu, že mezi cyklisty platí zásada, že TUR BUS je nejvstřícnější, co se kola týče oprotivá konkurenci. Nevim odkud jsem to vylovil. Vím o jediném člověku s kolem, který kdysi tuhle společnost využil..., no zabralo to! Šéf řekl "děvčata, to kolo odvezeme, pán si otočí řidítka a oddělá šlapky a nějak to půjde "A děvčata opět nahodila úsměv a k tomu mi hodila slevu 25% na nedělní autobus. Mám tedy celý zítřek na prostudování města Calama a největší místní rarity - vesnice Chuquicamata s největším povrchovým dolem na světě na mĕď. Ten důl je videt již z dálky a pracuje v něm snad půl Calamy. Ten kdo tam pracuje je snadno rozeznatelný, neboť má vyvalené oči a hned po práci hraje automaty a pije u toho pivo. Sakra, není u nás doma taky nahodou důl na mĕď?

Více foto zde

Štítky: krajina, cestopis

Pavel Kadlíček

Pavel Kadlíček – 180cm/77kg. Cestovatel, muzikant, cyklotramp, sportovec, divadelník, glosátor. Tvrdohlavý, citlivý, romantik. Do dnešního dne projel několikrát na kole Evropou a Severní Amerikou. Stává se účastníkem přednášek i hostem České televize. Je úspěšným závodníkem při maratonech horských kol a jezdcem obtížného závodu Salzkammergut Trophy. Je ženatý, hrdý otec dcery Amálky. Miluje život.

Více o právě probíhající cestě Jižní Amerikou naleznete na webu www.patagoniabike.cz.

Více o jeho kapele DUBmusic na webu www.dubmusic.cz.

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada