Brand

Jižní Amerikou na kole - 25. - 28. den - Celý jeden den čekání na autobus

Celý jeden den čekání na autobus.. to máte 24 hodin. To máte času, že nevíte co s ním. Tedy, normálně by jste věděli, ale když jste v noře, jako je Calama, tak koulíte očima.... protože i tak se dá zabít čas. Já chtěl tento prostoj využít k návštěvě již zmíněné Chuquicamaty, neboli největšího povrchového dolu na světě. Dlouho jsem se rozmýšlel, neboť jde o díru v zemi ... a neznám moc lidí, kteří by si zaplatili za čumendu "do díry". Naštěstí je prý společnost díru vlastnicí - Codelco group - slušně vychovaná a oproti jiným vlastníkům děr, např. Macocha group - požaduje pouze dobrovolné čučovné.
Za tento bakšiš vás proškolí, pustí vám film, kterak díru hloubili a nakonec vás na dvě hodiny odvezou na zážitek. Dle informací z vnějšího světa, neboli ze světa mimo díru, jde o zážitek po dechu lapající a to hlavně pro děrofily. Vždyť samotná díra má skoro pět kilometrů na délku a kilometr do hloubky a šťourají se v ní již sto let. Ostatně, za sto let se dají s krumpáčem v ruce udělat divy. Měď, které je v téhle díře zásoba na dalších sto let, živí Chilany nadmíru dobře a tohle měděné prvenství jim prý nemá kdo vyfouknout. No, ještě se uvidí. Tak mne napadá, jelikož píšu bez diakritiky,.. jestli chápete, že se v dole teží měď a né med!! To by byl totiž úplně jiný, uchvacující příběh.
Celou tuhle informační desetiminutovku bych mohl zakončit tím, že jsem přijel do společnosti Codelco, abych zjistil že v sobotu a neděli se do díry nečumí. Je to k vzteku, ale chápu, že i díra má právo na klid. Rozhodnul jsem se tedy, že do Chuqui zajedu na kole i s vědomím, že do areálu nenahlédnu, ale že budu alespoň na okamžik součástí měděného světa. Výpadovka mne vyvedla za město a já měl tu šílenost přímo před očima. Chybělo mi šestnáct kilometrů, ale velikost onoho lidského díla vzdálenost zkracovala. Čím jsem byl blíže, tím větší pocit hnusu a nechutenství jsem v sobě měl. Nahromaděná struska vytvořila nové pohoří, nad lomem velikosti města se vznášel rezavý prach, po cestě jezdila auta velikosti obřího kola ve vídeňském Prateru a vůkol, kam až oko dohlédlo jen prach, písek, vítr a Dalího pískové barvy. Zastavil jsem na přilehlém hřbitově, hladil si psa, který se pravděpodobně odmítal vzdát svého pana a civěl na to "podivno". Vše ještě umocnil nápis na protějším kamení, že Bůh existuje...., zřejmě nějaký znalec.
Zničehonic, se mi tam již nechtělo. To mužů, po návratu domů zajet s Majerem do ostravské koksovny, do karvinského revíru, nebo do Třínce... zalapat si po dechu jako ryba a dostanu to i s kratkozobakovym překladem. Otočil jsem tedy kolo zpět do města a užíval si vnitřní zelené. Nakoupil jsem maso, rýži na rizoto, víno a uvelebil se ve stínu stromů svého kempu, kde jsem zcela osamocen jedl, zřal a hodoval s výhledem na kopec Chuqui. Se zamaštěnou hubou posílal jsem na dálku vnitřní sílu všem pracovníkům v dole a zároveň společnosti Codelco vzkaz: až narazíte v dole na nevyčerpatelnou zásobu piva, nebo hovězích steaku, tak k vám těch dvacet kilometrů sjedu..., ale na měď, na tu já vám dámy a pánové.... seru!

25. den

Celý jeden den čekání na autobus.. to máte 24 hodin. To máte času, že nevíte co s ním. Tedy, normálně by jste věděli, ale když jste v noře, jako je Calama, tak koulíte očima.... protože i tak se dá zabít čas. Já chtěl tento prostoj využít k návštěvě již zmíněné Chuquicamaty, neboli největšího povrchového dolu na světě. Dlouho jsem se rozmýšlel, neboť jde o díru v zemi ... a neznám moc lidí, kteří by si zaplatili za čumendu "do díry". Naštěstí je prý společnost díru vlastnicí - Codelco group - slušně vychovaná a oproti jiným vlastníkům děr, např. Macocha group - požaduje pouze dobrovolné čučovné.

f_p1220690.jpg

Za tento bakšiš vás proškolí, pustí vám film, kterak díru hloubili a nakonec vás na dvě hodiny odvezou na zážitek. Dle informací z vnějšího světa, neboli ze světa mimo díru, jde o zážitek po dechu lapající a to hlavně pro děrofily. Vždyť samotná díra má skoro pět kilometrů na délku a kilometr do hloubky a šťourají se v ní již sto let. Ostatně, za sto let se dají s krumpáčem v ruce udělat divy. Měď, které je v téhle díře zásoba na dalších sto let, živí Chilany nadmíru dobře a tohle měděné prvenství jim prý nemá kdo vyfouknout. No, ještě se uvidí. Tak mne napadá, jelikož píšu bez diakritiky,.. jestli chápete, že se v dole teží měď a né med!! To by byl totiž úplně jiný, uchvacující příběh.

f_p1220698.jpg

Celou tuhle informační desetiminutovku bych mohl zakončit tím, že jsem přijel do společnosti Codelco, abych zjistil že v sobotu a neděli se do díry nečumí. Je to k vzteku, ale chápu, že i díra má právo na klid. Rozhodnul jsem se tedy, že do Chuqui zajedu na kole i s vědomím, že do areálu nenahlédnu, ale že budu alespoň na okamžik součástí měděného světa. Výpadovka mne vyvedla za město a já měl tu šílenost přímo před očima. Chybělo mi šestnáct kilometrů, ale velikost onoho lidského díla vzdálenost zkracovala. Čím jsem byl blíže, tím větší pocit hnusu a nechutenství jsem v sobě měl. Nahromaděná struska vytvořila nové pohoří, nad lomem velikosti města se vznášel rezavý prach, po cestě jezdila auta velikosti obřího kola ve vídeňském Prateru a vůkol, kam až oko dohlédlo jen prach, písek, vítr a Dalího pískové barvy. Zastavil jsem na přilehlém hřbitově, hladil si psa, který se pravděpodobně odmítal vzdát svého pana a civěl na to "podivno". Vše ještě umocnil nápis na protějším kamení, že Bůh existuje...., zřejmě nějaký znalec.

f_p1220702.jpg

Zničehonic, se mi tam již nechtělo. To mužů, po návratu domů zajet s Majerem do ostravské koksovny, do karvinského revíru, nebo do Třínce... zalapat si po dechu jako ryba a dostanu to i s kratkozobakovym překladem. Otočil jsem tedy kolo zpět do města a užíval si vnitřní zelené. Nakoupil jsem maso, rýži na rizoto, víno a uvelebil se ve stínu stromů svého kempu, kde jsem zcela osamocen jedl, zřal a hodoval s výhledem na kopec Chuqui. Se zamaštěnou hubou posílal jsem na dálku vnitřní sílu všem pracovníkům v dole a zároveň společnosti Codelco vzkaz: až narazíte v dole na nevyčerpatelnou zásobu piva, nebo hovězích steaku, tak k vám těch dvacet kilometrů sjedu..., ale na měď, na tu já vám dámy a pánové.... seru!

f_p1220709.jpg

Více foto zde

26. den

Budík na šestou a míchaná vajíčka na tři bulky.. ..tak zněl základní povel pro moji pravou mozkovou hemisféru, neboť ta levá se zabývala předodjezdovým stresem a plašením. Ono to totiž není jen tak, usednout v cizí zemí do autobusu, pochopit taktiku nastupování a vystupování a hlavně - přečkat v něm 22hodin a ještě s kolem! Moje levá mozková hemisféra si totiž dobře pamatuje, že na základní škole se mi říkalo "blujan" při každém školním výletu absolvovaném v autobuse.

Na lyžařských kurzech jsem omdléval jen ze smradu z nafty a odéru staré karosy a nejdelší cesta, co jsem busem absolvoval, byla do Paříže..., zpět jsem jel raději stopem, neboť mi došla odvaha a igelitové sáčky. No a teď tohle. 22 hodin přejezdu většiny pouště Atacama. No nic, zbalil jsem všechny věci zabalené tak, aby se v autobuse vyjímaly, posilnil se snídani tak, abych zvracel co nejtišeji, čili jsem se napil vody a hodinu před plánovaným odjezdem autobusu vyrazil na terminál do města Calama.

f_p1220747.jpg

Město teprve vstávalo a špaček s popelářem vítali nový den, když jsem míjel autobus s nápisem Tur Bus. Jen se tak mihnul, všimnul jsem si rozesmáté posádky a moje srdce počalo bouchat nepravidelně. Na terminál jsem přiletěl za tři minuty, opřel kolo a čuměl do zcela prázdné čekárny. Děvčata za přepážkou měla ze mě mírné oživení, než se jedna odhodlala pro otázku "na co čekáte"? Byla to absolutně blbá otázka, neboť to byla ta sama slečna, která mi den předtím lístek do Santiaga prodávala a opisovala kružnice vzduchem z toho, že si chci vzít do autobusu kolo. "Čekám na autobus do Santiaga" .. "ale ten již odjel".. "Jak odjel? Vždyť jede v osm!" "To ano, ale je čtvrt na devět".. a ukázala mi hodiny na mobilu!

f_p1220757.jpg

Svět se zastavil, srdce mi přestalo bouchat, sonda Galileo v kosmu přestala vysílat a v nedalekém lomu na měď, narazili na hlínu. Nic, pusté nic, jen funění psa na podlaze. Dva dny čekání v prdeli jen kvůli tomu, že sem nevěděl o přetočení ručičky o hodinu dopředu. Sám sebe jsem nepoznával! Chodil sem zleva doprava a pořád křičel "no!no!" ...a vrazivši hlavu do štěrbiny ve skle přepážky zvolal jsem "pór favor, help me please!!". Tohle spojení zoufalství a mezinárodního dialektu muselo zabodovat, neboť děvčata zvedla telefon a telefonovala jako na mistrovství světa v první pomoci. Obvolala snad deset společnosti a jediné co sem z hovorů pochytil bylo: loco, una hora, bycicleta, bolivia a smích. Shrnuto a podtrženo: Máme tu blba, co si od Bolívie nepřetočil hodinky, dva dny tu courá po městě se špatným časem a pak si přijde na autobus a brečí.... Juane, vezmi ho k sobě do autobusu... No a světě div se, nějaký Juan mě fakt vzal za šest hodin poté.

f_p1220796.jpg

Děvčata dostala každá po čokoládě, Juana jsem objal, Juan objal kolo s tím, že to se do kufru autobusu nevleze, ale když viděl můj výraz - zavřel raději hubu a kolo tam nacpal. Já tak mohl s pocitem uvolnění zabrat své místo v prvním patře a připravit se na blití. Luxus chilských a vůbec jihoamerických autobusů na dlouhé vzdálenosti je ovšem tak prvotřídní, že zabodnul jsem sluchátka do ovládacího panelu, pustil si film, kde si navzájem řezali hlavy, srkal café a přes černé brýle pomrkával do setmění na všudy přítomnou Atacamu za oknem. Ten pohled byl skličující a děsivý. Písek a kamení, duny, prach a broky, kam až oko dohlédlo. Bez vesnic, vody a jídla. Sem tam jako zpestření stovky křížů kolem cesty jako upomínky na usnuvší řidiče, které ukolíbala absence zelené barvy a nuda prostředí. Byl jsem šťastný, že nechal jsem se přesvědčit a absolvoval tenhle přejezd autobusem, tak jako většina dálkových cyklistů. Tímhle jsem si trošku nadběhnul i s ručičkama dozadu....a vo tom to je!

Více foto zde

27. - 28. den - Santiago de Chile

Je nesmírně těžké posoudit Santiago.. ..neboť já zůstal ohromen, v úžasu, fascinován a s hubou dokořán. Doslova jsem si chrochtal, jako ryba ve vodě - což je slovní spojení na dvě facky. Já posuzoval zvuk města jako někdo, kdo se přiřítil z pekelné sloje a cvrkot města ve mně vyvolával stav blaženosti. Místní nad moji glorifikací města nechápavě kroutili hlavou a v rámci vnitřní předpojatosti líčili surové zážitky městské aglomerace, ťukajíce mi na čelo. Prd, prd, prd! Já prostě objevil svoji Paříž v Jižní americe.

f_20130107_200830.jpg

Možná tomu pomohlo místo pobytu, neboť hostel na adrese Vicuňa Mackenna stál přímo v jámě lvové a v recepci mu šéfovala typický krásná češka Markéta, se kterou jsem měl ubytování dohodnuté již týden. Zbaven nákladu a zodpovědnosti, mohl jsem vyrazit do víru velkoměsta, které je svoji polohou předurčeno k tomu, aby příchozivší dělali:"jééé". Já vím, že "jééé" se dá dělat kdekoliv. I v Přerově se dá dělat "jééé". Ale nechci sem psát sprosťárny, neboť tohle je prostor pro Santiago.

f_p1050079.jpg

Náměšti Plaza del Armas jako středobod všeho mi učarovalo otevřeností. Každý si tu prostě něco otevřel. Někdo pivo, někdo víno, někdo knihu, další srdce... Náměstí pulsovalo, křesťanské sdružení složené kupodivu ze samých chlapů zpívalo a hrálo nějaký silně falešný song o svobodě a většina se dostávala do transu máváním bible nad hlavou. Já si tedy myslím, že se mácháním bible nad hlavou snažili udržet spíše rovnováhu poté, co se srdečně otevřeli..... a požili. Náměstí vévodila hra v šachy. Pravděpodobně každodenní, což působilo světácky. Tvořili se desítky hloučků, všichni dumali, radili, král lítal zleva doprava, kůň byl chvíli na D6 a pak odcválal do tmy, hráči křičeli na notorické poradce "Držte hubu... potřebují klid", zatímco nohu stolu počural pes. Vše jak má být ve skoro pětimiliónovém městě.

f_p1050101.jpg

Prošel jsem obchodní zónu, kde se mě předem ptali, zda-li je něco, co jsem ještě v životě neviděl- aby mi to v zápětí chtěli prodat. Nevynechal jsem ani jednu z bizardností města - Café con piernas, neboli Kavárnu s nohama. Jde o síť kaváren v centru, kde se nesedí, nýbrž stojí a obsluha má povinnost chodit co nejvýstředněji oblečena. Samosebou, že jde o dámskou obsluhu, neboť chlap v tangách servírující mi café je po jízdě autobusem moje druhá noční můra! Prostě, kavárna s nohama je absolutní bizzar, kde by mě zajímalo, nakolik mají ti starší páprdové rádi café a nakolik se chodí jen čučet na pomyslný ráj. Podle mě musí každý třetí chlap v Santiagu umřít na infarkt,... a to z přemíry kávy a z čumění.

f_p1050106.jpg

Zabrouzdal jsem do místních parku a na vyhlídkovou horu Cerro Saň Cristóbal, kde na mne čekala Panna Maria a papež Jan Pavel ll - samozřejmě ve formě sochy, to dá rozum. Šokoval mě počet líbajících se lidí. Nikdy, opravdu nikdy sem neviděl tolik lidí se líbat jako při návštěvě Santiaga. Ani na zábavě v Kokorách v létě 1999,.. a to byla nějaká zábava, panečku! Prostě všichni tady prožívají to teplo, klid a ruch velkoměsta ve svém vlastním světě..... kromě mě, uff! Nechtějte po mně, abych se rozepisoval o jídle, kavárnách, zahrádkách a předzahrádkách, o radosti z nových chutí a blaženosti "být při tom". Tohle město je prostě megapole hospod a barů a některé čtvrti byly problematické i pro jízdu na kole. Jak z důvodů pulzujícího davu hledajícího tu pravou nalejvárnu či gurmánskou svatyni, tak z důvodů přemíry vůní, které mi doslova cukaly s řídítky. Nedivil bych se, kdybych měl z důvodů vůně z jídla ohnutý ráfek na kole. Vše bylo dotaženo k takové dokonalosti, že bankomaty jsou dokonce přímo v restauracích, což občas nutí vaší peněženku tancovat na stole. Jestliže je v Santiagu pět miliónů lidí, pak bankomatů je přinejmenším stejně. Každý v Santiagu má prostě právo na svůj bankomat.

f_p1050207.jpg

A taky se tu hodně protestuje. Skoro na každém rohu se proti něčemu protestuje. Ale tak příjemně a s mírou. Vezmou se kytary, bubínky, zapnou se kamery aby byl důkaz vzpoury - po vzoru fundamenatalistu - a jde se na věc, neboli jde se zpívat. Je fajn, že sotva se dozpívalo, neboli sotva se ukončil protest, hned se přešlo na líbání,.... čímž já mohl odejít. Jako momentální single jsem prostě špatný typ na protesty. Jediným protestem, kvůli kterému bych si já stoupnul na roh by byl ten "proti pečivu na váhu". Zde se totiž pečivo váží, takže pokud vystojíte frontu u pokladny a mrsknete na pás čtyři housky, tak vás mrsknou zpátky k váze a absolvujete vše znovu. Což samozřejmě po pětadvacáté nebaví. Ale člověk si zvykne. Mohl bych psát hodiny o tomhle městě, ale je to zbytečné. Tohle je lepší vidět na vlastní oči, neboť je málo měst, kde vidíte zasněžené hory z centra města. Samozřejmě ve švýcarském Svatém Mořici je výhled stejný. Ale když se budou v Mořici pářit dva psi na ulici - zastaví kvůli pohoršení dopravu. To v Santiagu se za veřejný výkon psům tleská a ještě se jim pohodí kus chleba - samozřejmě zvaženého. A tomuhle stylu zase tleskám já. Takže Alíku, Asto..... do tohó!

Více foto zde

Štítky: krajina, cestopis

Pavel Kadlíček

Pavel Kadlíček – 180cm/77kg. Cestovatel, muzikant, cyklotramp, sportovec, divadelník, glosátor. Tvrdohlavý, citlivý, romantik. Do dnešního dne projel několikrát na kole Evropou a Severní Amerikou. Stává se účastníkem přednášek i hostem České televize. Je úspěšným závodníkem při maratonech horských kol a jezdcem obtížného závodu Salzkammergut Trophy. Je ženatý, hrdý otec dcery Amálky. Miluje život.

Více o právě probíhající cestě Jižní Amerikou naleznete na webu www.patagoniabike.cz.

Více o jeho kapele DUBmusic na webu www.dubmusic.cz.

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada