Brand

Jižní Amerikou na kole - 33. - 36. den - Začalo to hned z rána..

33.den

Začalo to hned z rána.. ... jistěže přiletěli tabanos a zabodávali do mne vidle a samozřejmě, že slunce roztopilo kotel na čtyřicítku. Já mám ale na myslí stoupání. Opravdu výživné stoupání. Cesta se vlnila hned zrána pěkně nahoru a samota nabírala obrátek. Největší trápení mi ale způsobovalo kručení v žaludku. Byla to doslova filharmonie. Bohužel, moje taška s jídlem obsahovala pouze paštiku, mrkev, rýži a tuňáka na večer a balíček sušenek. Šlapal jsem vzhůru a přemýšlel nad tím, co se dá ze zmíněných ingrediencí navařit za jídlo pro celý den... a vycházelo mi jediné. Velké hovno! Bez chleba zhynu!
f_p1050597.jpg
Známka civilizace přišla na dvacátém kilometrů v podobě malého pokusu o kemp, ovšem se zcela nádhernou hospodou vevnitř. Majitel se očividně právě probudil, neboť se mnou mluvil, do toho čural a zároveň si čistil zuby. Ujistil mě, že jsem v průseru, neboť cesta přejde za chvíli na brutální šotolinu a vjezd do národního parku Villaricca. Poté vjedu do Argentinského národního parku a po sto kilometrech se vynořím ve městě Junin de los andes a tam si mužů koupit chleba i s krávou. On prý bohužel nemá nic, ani sušenku a ke všemu je neděle a tím jsem se zcela zakopal. Bezvaaaa! Žádné lepší zprávy přijít nemohly. Ačkoliv mohly, neboť jsem si objednal café a zmíněný Diego mi přinesl zaprášený hrnek a na podtacku čerstvé myší hovno. Ta myš si musela zrovna vytírat řiť, když na ten tácek chytnul... Co tě nezabije, tě maximálně posílí, že jo!
f_p1050628.jpg
Přefiltroval sem si z řeky 8 litrů vody s vědomím, že zvukař Míša tvrdí, že hlad je jenom převlečená žízeň a vydal se do hor. Cesta opravdu po chvíli přešla na šotolinu a kamení nejhrubšího zrna. Slunce peklo a můj žaludek kousal hlady do jater a sleziny. Kolem rostly chrpy a divoké chrizantémy a věřím, že Ital v kuchyni by dokázal udělat steaky ze všeho okolo. Prostě " uno chrpiny, naklepíny, mrsklíny na olejíny, pridalíny pepríny..... podusíny minutíny...... a papalíny.... vás Manulel, či jak se jmenuje!
f_p1050651.jpg
Po druhém pádu z kola a průjezdu desíti aut, která zvedla oblaka prachu nahodnotu, při které by vystěhovali Ostravu, jsem přešel na první fázi žranice. Mrkev a čtyři sušenky s vodou. Naštěstí to byla mrkev velikosti cvičného granátů, neboť žaludek ji zaregistroval a já mohl nasadit ostřejší spurt. Ostřejší spurt znamenal 6km/h. Více to opravdu nešlo. Chvíli jsem přemýšlel, zdali to není horší, než bolivijská anabáze. Čím blíže jsem byl sopce Lanin, tím více se cesta měnila pouze na kamení a sopečný prach, který mi dával do těla i do nosu. Cesta měla bohužel sklon do půlkruhu a já mohl tudíž jet pouze po prostředku, neboť kraje byly sám písek. Prostředek měl ovšem největší díry a rolety a kromě toho jsem brzdil dopravu a tudíž sem musel občas na kraj,... což znamenalo okamžitý pád. K uzoufaní.
f_p1050684.jpg
Po sedmi hodinách jsem měl 22km na tachometru a hranice s Argentinou v nedohlednu. Cedule pořád ukazovaly na stoupání. Budu první, kdo se pokusí po návratu změnit systém značení kopců na značkách. Naď 16% stoupání bude na značkách vyobrazen žebřík. Ať člověk alespoň tuší, do čeho leze. Když jsem měnil po deváté ve sluchátkách Tatabojs přišla změna. Ne v cestě, ale v kráse. Jestliže mi doteď dělala kulisu nádhera, tak ta se najednou změnila v ráj. Cesta se srovnala, v hledáčku se mi ukázala šílená sopka Lanin větší než co okolo a jezero tvořené z vulkánu vše dotvořilo. Smyl jsem ze sebe prach pro příjezd na chilskou hranici, vystál frontu na odepsání se z registru návštěvníků a přejel na argentinskou hranici. Opět další fronta,... ostatně, oni tu prostě fronty milují, jsou všude, kdykoliv a jakkoliv... jakmile se člověk zastaví, ostatní si za něj hned stoupnou v domnění, že jde o frontu. Možná je tu neoblíbenějším filmem " Na západní frontě klid", vůbec bych se tomu nedivil. Naštěstí na mne všichni od přepážek volali:heeej, bycicletas.... a šlo to rychleji. Nakonec jsem zvolal Vivat Argentina, což pobavilo celou frontu, celníky i jejich psa a vyrazil jsem opět do písku. To nevědí, žena rozloučenou mám připraveno " Don´t cry for me Argentina". Tím je zaručeně na hranici rozbrečím. Zkusil jsem obejít pár aut s prosbou o nákup chleba v dolarech. Bohužel neděle a rozladěnost z čekání ve frontě situaci zhoršovala. Nikdo neměl nic, ale všichni mne ujišťovali, že 80km je městečko a tam mají všechno. Za některé rady by se nemělo děkovat!
f_p1050695.jpg
Žaludek si již stejně navyknul, tudíž byla prioritní informace, že asfalt začíná za dvacet kilometrů... a to bych mohl do večera stihnout. Nádhera v podobě národního parku pod sopkou Lanin mi ale vzala dech a donutila mne zvolnit... až zastavit a čučet do umrtvení na nádheru světa. Park je tvořen stromy Araucaria, což je pohled do historie a není moc míst kde tuhle nádheru vidět. Se sopkou Lanin v pozadí šlo o dech beroucí podívanou. S nohama v křišťálové čistě vodě, jsem tiše záviděl tenhle kout světa všem okolo, kteří zrovna lovili pstruhy, nebo jen tak muškařili.
f_p1050726.jpg
Cesta se počala svažovat dolů, což bylo ještě horší než nahoru. Kolo muselo jet krokem kvůli výmolům a hlava mi z toho skákala ještě večer ve stanu. Nechápu, jak to může zvládat Jardou upraveny nosič. Naprosto skvostná práce!! Cestou jsem narazil na mlaďochy z přilehlého městečka, kteří si vyrazili na tři dny do parku na čundr na kole. Dali mi cenné informace spočívající hlavně v tom,že dál je pořád stejně pusto a prázdno...neboli "bezchlebová země". Když v tom zastavilo auto a řidič volá "Chico, nepotřebujete něco?".... "jo, chleba!" odpovídám.. Vylezla jeho paní a předala mi celý chleba, salám, šunku a oplatky... to vše za políbení ruky. Já jí, samozřejmě. Ufffff, tak tomuhle se říká haluz!
f_p1050747.jpg
Slunce zapadalo, kolo narazilo na asfalt a měl jsem problém jej ukočírovat, jak se najednou rozjelo. Krajina se rapidně změnila na argentinskou pampu s pískem, křovinami a plotem kolem cesty. Občas se po pampě prohnal honák argentinský alias gaučo na koni a dokreslil atmosféru a změnu země. Všude se pásli koně a ovce,... ovšem s převahou argentinské steakove krávy... Poslední dobou vidím steaky ve všem. Někdo mívá stavy, že když vidí ženskou tak si ji představuje nahou, jako ve Vrchní Prchni, mám stejný problém s živým tvorem. Fakt, vidím krávu... a najednou přivřu oči a kopyta, rohy, kůže leží bokem a zbytek je na roštu. Klid Pavle, to vydržíš! Našel jsem zákoutí s řekou u silnice, vykoupal se do blahobytu, umyl prach zažraný do morku a konečně vyrazil na to rizoto s tuňákem. Taková maličkost a tak blízko blaženosti!

Více foto zde

34. den

Skoro bych zvolal.. "jupííí, konečně pošmourno na obloze", ale nechtěl jsem se rouhat, aby mne to nemrzelo. Faktem zůstává, že nebudilo mě slunce, ale ševel větru a ospalo. Mám rád to počasí před deštěm, kdy se dá šlapat a šlapat, neboť máte pocit, že něčemu ujíždíte. Jelikož jsem spal u cesty a jen křoví mě dělilo od nakukování řidičů, nebylo moc času se protahovat. Měl jsem celou noc na důležité rozhodnutí a ráno jsem při pojídání suchých vloček mohl vyřknout ortel.Balón a klaunsky klobouk zůstanou zde na místě. Byť mi to trhalo srdce, nešlo to jinak. Klobouk znatelně zabíral pohled na moji reflexní vestu a balón je prostě balón. Schválně mi řekněte, kam by jste dali balón, když jedete na kole? Vezl jsem ho týden v helmě místo mé hlavy, ale tentokrát jsem již helmu potřeboval. Snažil jsem se jej vyfouknout a dovézt Amálce,... ale nešlo to. Rozhodnutí tedy tvrdé, ale prakticky praktické! Jak vidno, jsem chlap, lovec a drsoň!Nechám klidně balón a klobouk na místě a nehnu brvou....uffff!
f_p1050759.jpg
Za brzkého rána jsem tedy vyrazil odlehčen zbytečnostmi, směr první argentinské město Junin. Krajina mi měla co nabídnout. Nekonečné prostory od obzoru po obzor a pasoucí se všechno. Úmyslně jsem vyfotil několik náhrobků podél cest, byť to normálně nedělám...., ale ty jihoamerické mě naprosto šokují aranžérským umem. Naprosto každý, kdo se tady zabije v autě dostane jako dárek vyzděnou, nebo svařenou kapličku a do ní to, co měl nejraději. Absolutně pravidelně tam stojí flaška s pivem, nebo jiným chlastem, oblíbené oblečení mrtvého a jeho nejmilejší věci. Když nejsou prachy na kapličku, tak se mu udělá z plastových flašek, neboť ty přežijí všechno. Vše se pak načančá fáborkama a prapory všeho druhu a motem "Ježíš je náš pán" Halelujah!
f_p1050788.jpg
Vítr měl možnost dělat si tu co chce, a dával mi na srozuměnou, kdo že bude dole v argentinské Patagonii pánem.. Došlapal jsem do Juninu za minutu dvanáct. Ne tedy na hodinách, ale v mém břiše. Zásoby podarovaného jídla klesly na -1 a Junin byl vysvobozením. Ležérně sedící policie na svých těžkotonážních strojích mi řekla, kde najdu jediný bankomat a já zahnul na náměstí, abych se po chvíli zapojil do fronty na výběr peněz. Všichni čekali ve frontě trpělivě, jen ze mě čišelo zoufalství. Dokonce jsem z fronty odešel, abych zkusil přímo uvnitř banky vyměnit dolary. Fronta k přepážce uvnitř banky byla ale devětkrát delší než ta moje venku. Raději jsem slušné zacouval na svoje místo a vyčkal okamžiku štěstí. Mám pravidelně orosené všechny záhyby na těle, když čekám, zda-li bankomat v té či oné zemi vydá obnos. Vždy se za tím něco skrývá a tahle argentinská mrcha mne nechala desetkrát kartu vložit a zase vytáhnout se stovkou napisů ve španělštině, než jsem po jedenácté pochopil, že se tady karta vloží, namačká PIN a zase vytáhne... další transakce jsou již bez karty. Jednoduché? Pro Einsteina určitě, ale já měl problém dodělat školu!
f_p1050799.jpg
Za svůj první mrzký argentinský peníz jsem si dal vysněné café, špagety a empatadas, což jsou plněné těstovinové zavinovačky masem a já jim naprosto propadnul. Za pár grošů máte v břiše kus receptury z říše slunce. A když jsem u toho slunce, tak to k polední opravdu vylezlo a opět rozpoutalo běsnění. To tu ale psát nebudu, neboť na vzkazníku mám nasraných komentů habaděj.. typu: "my tu odklízíme sníh a ty se mažeš krémem na opalování....hajzle!" No jo, s tím už nic nenadělám:-)..... ale zase smrdím potem víc než vy! Myslím!
f_p1050820.jpg
Odjel jsem z Juninu kolem třetí a namířil si to do padesát kilometrů vzdáleného San Martin, jakožto horského střediska spravujícího národní park Lanin a Cestu jezer. K této cestě se naprosto obracela moje mysl, neboť jde o klenot mezi klenoty, neboli o jak jinak, štěrkovou cestu, která národním parkem lemuje tuším šest nebo sedm skvostných jezer a vytváří tak nezapomenutelné zážitky a výhledy. Tak doufám, že se nezmýlím. San Martin mě přivítal extrémním turistickým ruchem. Až takovým, že jsem měl chuť jej projet na jeden zátah. Kdyby mne ovšem nestrašila vzpomínka na předvčerejšek a na zapomenuté zásoby jídla. Chtě nechťe, musel jsem do obchodu udělat nákup nad nákupy, což znamená, koupit mrkev, jablko, sýr a salám, mléko a oplatky... Jelikož jde ale o posvátný večer u jezera, přikoupil jsem víno.... kdy spíše než nad ročníkem, zakotvil jsem u ceny... a tu jsem lehce přešvihnul, za 35kč... což bude kvalita a taky jsem koupil koření. Jsem v Argentině, tudíž na slavnostní večer - slavnostní steak. Naprotivá obchodu byla masna a já se snažil vysvětlit řezníkovi, že potřebují steak, který by vlezl do mého hrnečku vař a nechal se osmahnout příručním vařičem. Celé tohle povídání pochopila až řezníkova žena, předala jej do mužova ucha a ten složil z ramen zabitou krávu a odřezal z ní patu. Tu hodil na váhu a prohodil "30kč... to vám fakt stačí"? Jak mám doprdele vědět, jestli mi to stačí?,copak kupuju steaky denně? Prostě to naval a kdyžtak se doperu sušenkama!
f_p1050855.jpg
Město se dostávalo do podvečerní skrumáže. Kolem jezera se korzovalo, hrála hudba, odevšad něco vonělo.. a já tušil, že pokud odjedu, budu mít problém najít spaní, neboť cesta je vytesaná do skály. Zeptal jsem se čtveřice cyklistů na nejbližší kemp? Aši čtyřicet minut...., pak se podívali na moje kolo a zvedli cifru.." hodina čtyřicet minut" Hrábnul jsem tedy do pedálů a po desíti kilometrech našel místo kempu oslnivý resort nad jezerem, něco ve stylu Dirty Dancing, neboť shora hrála podobná hudba. Lákala mne úžasná tráva v kopci nad resortem, ale musel jsem se prosmýknout kolem vrátného, což nebyl takový problém, neboť ten si opravoval auto... rozložil jsem se tedy na útesu o patro níže než ti, co zaplatili majlant a ustlal si přímo na kobylincích. Čerstvě jsem odhodil klackem, starší rukou a na přestárlé jsem položil vařič a rozjel steakovou show. Cibulka, rajčata, okurek, mrkev... na zaplnění břicha a drobek steak jako důkaz, že existuju.... Bylo to ve mně do vteřiny i s trávou, kůrou stromů a kobylincem, ale bylo to argentinsky vydatné a pestré... a takový má být i celý zítřejší den. Tak jdeme na to!

Více foto zde

35. den

Vstával jsem poměrně brzy.. ..nechtěl jsem mít problémy s ochrankou resortu, v jehož parku jsem chrupal, ale hlavně se moje tělo ihned po probuzení omrskávalo nervozitou. Čekala mne namáhavá RN234, neboli pověstná a nádherná Routa de Siete Lagos. Něco ve stylu nahoru, dolů, doleva, doprava, s výhledy na jezera co jsou dechberoucí... až po střední pasáž vjezdu do NP Nahuel Huapi, což měla být šotolina a kamení po dobu padesáti kilometrů.
f_img_2013011545460.jpg
Samosebou vše bez obchodu a kafíček. Pro jistotu jsem si na skalním ostrohu opět udělal ranní vyhlídkové doupě na jezero a narval do sebe vloček a banánů, jako opice. Bylo tak krásně, až se nechtělo šlapat. Ale to kakání....tohle ranní kakání je něco tak přesně přesného, že se to nedá popsat. Vlastně dá. Ve chvíli, kdy zalévám vločky mlékem, měl bych vědět kde a jak TO udělám, neboť odpočítávání začalo. Tudíž bylo jasné, že jestliže do sebe vsunu byť jednu vločku na skále... tak válíme! A taky že jo, alespoň se většinou ráno nemusím zdržovat zbytečnostmi. Nejdůležitější na světě kromě zdraví, míru a lásky jsou jistoty. Zaplaťpánbůh i za tuhle!
f_img_2013011558102.jpg
Cesta ihned po startu výživně stoupala nahoru a počaly první výhledy na jezero Lacar, nad kterým jsem spal. Slunce prančilo moje záda již z rána, ale vzduch byl tak čerstvý, že se mi chtělo zpívat. A taky že jo. Cesta se vlnila v tom argentinském ráji a já si notoval s Müllerem ze sluchátek: " keď mucha spí", popřípadě mi tam ječeli Tatabojs o slunečnici.... a bylo strašně fajn. Je nemyslitelné, přenést tu jezerní nádheru na plochu počítače. Názvy Lago Trafull, Falkner, Espejo, Hermeso a další stejně nikomu nic neřeknou. Ovšem pohled na ně trhal srdce na kusy. Pasoucí se koně, krávy, hory nad hlavou a křišťálově ledová voda. Tak trošku kanadská aljaška na jihu. Koupal jsem se v řekách, neboť k jezerům ani nemělo cenu zajíždět. Jejich velikost byla impozantní a většinou bych těžko hledal přístup k vodě.. A když si tak člověk chrochtá, jak že to jede.... tak dojede!
f_p1050913.jpg
A bum, chlapík s červeným praporkem mne zastavil, já počkal až přejede bagr a byl obeznámen, že asfalt končí. A tak to přišlo. Na kamenité cestě byla snad deseticentimetrová vrstva prachu. Cesta šla ostře nahoru a dolů... a tak pořád dokola. Byl jsem v Národním parku Huapi a tím pádem nebylo možné se ničemu bránit a nikam odbočit. Drtil jsem to po té hrbolaté kryse, jak jen to šlo. Ale ono to spíše nešlo. Auta zvedala taková oblaka prachu, že jsem se musel tisíckrát zastavit a dýchat přes dlaně, dokud prach nesedne. Čtyřicet kilometrů bylo vůkol jen a jen sedivo a prach byl úplně všude. Musel jsem většinu věci schovat do brašen, abych alespoň něco uchránil špíně. Po cestě potkal jsem studenty z Belgie na kolech, kteří přijeli lodi a tak si šlapání užívali. Oproti mně dokonce vypadali svěže a holky dokonce voněly, což nechápu! Dle informací jsem měl na asfalt 25km a to mne nabudilo. Do prachu na právé ruce jsem si napsal prstem "makej"...a makal jsem!
f_p1050917.jpg
Sjezdy byly tak kruté a kamenité, že až přijedu domů, pojedu se projet po turistické na Lysou horu, bo to je cesta medová, oprotivá argentinské potvoře. Vnitřně jsem při sjezdech cítil, že kolo tak skáče a třepe se, že něco musí povolit. Sedmý smysl!.... A taky že jo. Obě zadní brašny kupodivu nevydržely šílenost povrchu a nosníky se na dvou místech vytrhly. Musel jsem chtě nechtě zastavit a v tom mračnu prachu a na slunci začít s opravou. Tím, jak ze mně tekl pot, si mě okamžitě našla hovada a hlavně tabanos. Do toho se ještě kolo smýklo a spadlo na speciální stojan, který se zlomil. Pohroma byla dokonána. Stál jsem tam, obalen jako řízek potem, smradem a prachem,... kolo na boku a brašny mimo. Ani jsem to nefotil, neboť jsem měl strach o foťák v množství prachu. Opravil jsem vše provizorně a dojel po kilometru opět k chlapíkovi s červeným praporkem. Ten, z výrazu jeho tváře tak soudím,.. nevěděl zda-li jsem opice, strašidlo nebo bezdomovec, mi ustrašeně předal informaci, že asfalt je již za kilometr. Jupííííí, milují asfaltéry celého světa. Na asfaltu stála cisterna a kropící vůz, posádka spala ve stínu a já měl chuť do nich kopnout, ukázat jim jak jsem zaprášenej a pustit jim do sluchátek Buty a song "dva kropicí vozy", možná by poté zvedli své prdele a šli kropit cestu. Ovšem....s křížkem po funuse...a to se špatně překládá.
f_p1060029.jpg
Našel jsem první řeku a ulehnul do ní. Smrad, únava a hlavně špína odtékala někam do moře. Přidal jsem šampon a jídlo a bylo opět skvěle. S asfaltem se vyloupla další a další jezera a já si vybral to první k utábořeni. Šlo o bezplatné tábořiště... a bylo skoro plno. Ale po dlouhé době jsem byl rád za lidi. Grilovalo se a vzduchem zněli Red Hot i s Chili... a já se pustil do opravy brašen. Naštěstí mi dal Honza z Azubu nějaké náhradní díly a tak jsem spíše vylepšoval, než opravoval. Stojan na kolo musel jsem zkrátit, ale funguje. Začíná se projevovat řazení, obalené prachem a špínou, brzdy změkly, ztracenou 1.5 láhev jsem musel nahradit petkou, neboť tak velké zde nemají. Toliko technický stav kola jako informace pro Traséra a mého nejmilejšího mechanika. Co nevidět ale skončí asfalt natrvalo a dolů se pojede hodně, hodně těžko. Snad jsou technické problémy - převážně s brašnami za mnou. Jinak pojedu s igelitkama. V Argentině totiž v rámci ekologie nedostanete igelitku, ale pokud potřebujete při nákupu, musíte si jich koupit celou rulku za 4$ v počtu deset kusů. Mám tedy velkých igelitek, jako dealer z Národního podniku Igelitkárny Púchov.... a to se vyplatí. Tak dobrou noc při výhledu na jezero a lunu přímo ze stanu.... dobrou!

Více foto zde

36. den

Nic proti Red Hot... ani čili.. ..ale poslouchat je do tří do rána skrzevá aparaturu ožralých australanů se mi zajídalo. Mumlal jsem si do spacáku, že tahle zkušenost jasně praví: nikdy do kempu! I když bude zadarmo... Ráno, pozorujíce jezero a kachny, přímo ze spacáku jsem přemýšlel, že byť je to camping free, podporovaný oddělením pro turistický ruch - tak někam všichni musí na záchod a do sprch.
f_p1060039.jpg
Místo sprch máme jezero... to chápu. Ale toalety? Čundrák, který přespí na břehu jezera mimo sezónu asi tolik bobků nenadělá. Ale v tuto chvíli bylo plno a všichni ráno někam chodili s hajzlpapírem.Pomyslel jsem si, že za křovím bude ukryta ToiToi budka.. Vyrazil jsem do záhumení, ovšem ouha! Ani Toi Toi ani nic jiného. Jen frajer s vyvalenýma očima za stromem. Tak tomu říkám opruz. Dle nařízení nemám v národním parku rozdělávat oheň, kempovat mimo vyhrazená místa a znečišťovat okolí. Ale tohle... to někdo nedomyslel, ačkoliv, možná je TO bráno jako přírodní produkt, což vlastně je.
f_p1060097.jpg
Měl jsem patnáct kilometrů do městečka Vila la Angostura a dalších sto do Mekky turismu v Argentině - do San Carlos de Barilloche. Těšil jsem se jako malej capart na café, které jsem potřeboval do žil. Městečko Vila la Angostura bylo nahoufováno turisty a každý druhý se chtěl fotit s kolem. Jedna paní chtěla dokonce kolo sama držet, jako poníka... a na poslední chvíli jsem chytil ji i kolo. Jó, měl jsem zrovna čerstvě nakoupeno a ještě k tomu dobranou vodu..., tudíž váha překročila limit paní, i toho poníka. Opřel jsem raději kolo o výlohu cafeterie, pil café a sledoval, jak se každý zastavil u kola..., tedy většinou chlapi... a studovali technické elementy. Pak přišla jejich panímama, vrazila jim do ruky igelitové tašky s nákupem a mašírovali pryč... ale na chvilku se za kolem otočili. Asi s pocitem, jaké to asi je zmiznout od rodiny a jen si tak šlapat.... a nenosit tašky!
f_p1060064.jpg
Pár, který jsem potkal ve městě mi ale absolutně zvednul náladu. Mladí argentinci, naprosto zapálení cyklisti nešetřili obdivem k mému oři a předháněli se historkami z kolo vyletů. Čím mě ale úplně zabili bylo to, že si nechali vytetovat řetězy z kola kolem obvodu ruky a na lýtka, jako bonus, záplatu na kolo, neboli lepení! Což po všech vytetovaných lebkách, amorech a mořských panach vypadalo exkluzivně(viz foto). Asi budeš mít Martine praaaaaaci:-) Jako bonbónek měli ještě tričko, kterak Mona Lísa drží kolo Colnago, což byl unikát. Plkali bychom dlouho, ovšem etapa do San Barilloche měla sto kilometrů a já je musel dát stůj co stůj, neboť čas mě začíná tlačit. Cesta vedla kolem obřího jezera Naguel Huapi s tak křišťálovou vodou, že mi dokonce v outdoorovem obchodě tvrdili, že nemusím utrácet za čisticí tablety na vodu, neboť místní pijí vodu z jezer jen tak a na šmak se sirupem. Výhledy na jezero byly tak úchvatné, že jsem přestal fotit a raději jsem jen šlapal a šlapal.
f_p1060050.jpg
Do Barilloche jsem přijel v podvečer a jestli bylo turistů v Angosture milión, tak tady jsem byl v turistické líhni a vykrmně! Za dobře vykonanou práci jsem si nadělil svůj první argentinský steak. Kde jinde by o steaku měli něco vědět, než v kanadské Albertě a v Argentině. Za stovku mi přinesli půl krávy a ještě k tomu hranolky a chleba. Možná si mysleli, že s tím budu zápasit, ovšem jídlo mizelo z talíře, jen jsem se na něj podíval. Nakrmit čecha co má žaludek odkojený gulášem, není žádná slast. Ve městě se hlasitě protestovalo a chodilo s transparenty po ulicích nahoru a dolů, píšťalky pískaly, lidi křičeli, policie asistovala.... a já zřal svůj steak. I kdyby hořel celý park Huapi, i kdyby vedle u stolu seděl Messi... já bych zřal svůj steak. Když jím, tak jím! Prošel jsem si město, vyfotil se s bezpočtem turistů a italem, který přiletěl do Bariloche před týdnem a chce jet také dolů do Patagonie, ale pořád na to trénuje... tak snad to stihne, chlapec náš! Byl to vyčerpávající den na slunci plný šlapání a cvrkot velkoměsta mne zabíjel. Odjel jsem za město k jezeru Guitierrez a snažil se najít místo na spaní. Bylo již deset večer, dalo se šlapat ještě bez světla, ale moje šance se zužovaly... přes křoviny a kamení jsem protlačil kolo přímo na nebeskou pláž a otevřel si pivo. Na to mám dneska opravdu nárok. Hvězd je plné nebe a voda mi šplouchá skoro u hlavy. Město svítí předaleko a tak to má být. Tohle je ta práva divočina.... a tu má Eliška ráda:-)

f_p1060148.jpg

Více foto zde

Štítky: krajina, cestopis

Pavel Kadlíček

Pavel Kadlíček – 180cm/77kg. Cestovatel, muzikant, cyklotramp, sportovec, divadelník, glosátor. Tvrdohlavý, citlivý, romantik. Do dnešního dne projel několikrát na kole Evropou a Severní Amerikou. Stává se účastníkem přednášek i hostem České televize. Je úspěšným závodníkem při maratonech horských kol a jezdcem obtížného závodu Salzkammergut Trophy. Je ženatý, hrdý otec dcery Amálky. Miluje život.

Více o právě probíhající cestě Jižní Amerikou naleznete na webu www.patagoniabike.cz.

Více o jeho kapele DUBmusic na webu www.dubmusic.cz.

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada