Brand

Jižní Amerikou na kole - 6. - 8. den - Přes El Alto sem šlapal jako o život

6. den1_f_p1200788.jpg

Kafe, bulka s máslem, poslední telefonát domů a tradáá.. Ono to tráda zní, jako hup šup na vejlet. Ale když sem zjistil, že mám problém zcela naložene kolo otočit do správného směru - až mi museli dávat řidiči s úsměvem přednost - žádná legranda, ani švanda, ani dudák. Donutit sebe i ocelovou bestii šplhat hned z rána do 4100m, nebylo nikterak košer, ale po hodině a půl se to podařilo a vystoupal sem do přidruženého města El Alto, kterého jsem se bál, jako čert kříže. Mám dojem, že když si tady někdo s něčím neví rady, tak to odhodí na El Alto. Včetně děti, psů nebo milenek. Nechci použít slovo verbež, ale nic jiného mne nenapadá...tedy zatím

To sem ještě nevěděl, kde se ocitnu v průběhu dne. Přes El Alto sem šlapal jako o život, s pocitem, že za městem bude lip. Nebylo. Cesta šla nahoru a dolů,pořád při 40000metrech, absolutně příšerný provoz, potulní psi na mne startovali kde se dalo a pravidelně troubení každého projíždějícího řidiče dohánělo k šílenství. Potřeboval sem nutně pauzu. Na těle i v těle, se mi hlásilo úplně všechno. Kontrolky v hlavě jen blikaly. Zastavit ovšem nebylo kde. Všude vůkol jen planina, hliněné chatrče, prasata podél cest a snad stovky přejetých psů. Nedělal jsem nic jiného, než držel absolutně nejvyšší stav pohotovosti, neboť řidičům sem byl naprosto ukradený. Tlačili mne co nejvíc do pomyslné krajnice, vstříc všem kanálům, zdechlinám a kamení...když mi na závěr vylila quechuanska diva pivo za jízdy z kamiónů přímo do ksichtu, měl sem po náladě. I když, třeba to byl nějaký rituál a měl bych se tetelit štěstím. Usednul sem tedy do škarpy a prožíval extra velikou křížovku. Chvíli jsem tlačil, chvíli jel a po pěti minutách musel znovu usednout na kamenou zem.

1_f_p1200770.jpg

Jako fata morgana zjevila se jediná restaurace na trase. Objednal sem si polévku, pivo a café. Kombinaci numero uno, když je ouvej. Netušil sem ovšem, že pojem polévka v místní pampĕ znamená, že zastřelí kuře, naškrábou kýbl brambor, rýže pytel...a zaleje se to něčím. Snědl sem to, ale pohled na mne musel být jako za války. Tělo naštěstí chytilo nový šmrnc a těch padesát kilometrů do Putucamay jsem tak nějak doštrachal. Našel sem si hotel za zhruba 70 korun a padnul na postel jako po maratónu. O teplé sprše se mi může zdát, prý bych musel dát vědět dva dny dopředu aby zapnuli vodu. Dveře do pokoje se mi zavírají ohnutým hřebíkem a hoteliér to vychytal, neboť si tu nechal vystavět malou halu na všelicos. Dole v recepci tedy stojí místní frontu, aby mohli hrát na všelicos. Je to absolutní top kultura, neboť by tady měli jinak na výběr leda sledování wrestlingu, nebo odchod s kozama na pastvu. Vydal sem se tedy do města, dá li se tato šílenost tak nazvat a u místního piva přemýšlím, jak je možné, že každý přejetý pes, kterého sem dneska tak tak objel, se zubil. Vypadalo to, jako by to bylo něco extra srandovního, být přejetý autem jako pes. Jsem sám zvědav na zítřejší etapu. Buď si tělo zvyklo, nebo mne vykouří repete. Ale já se nedám tak lehce. I když,....psychika je fakt ludra ...

1_f_p1200794.jpg

Více foto zde

7. den

je za mnou .. Putucamaya, slouží jako křižovatka a tudíž to tady žije již ráno. Hotel byl plný řidičů kamiónů, kteří asi mají ve zvyku vychrchlat a vypustit ze sebe všechno již úderem šesté ranní. Bohužel na jediný společný záchod. Pro svoji potřebu musel sem si záchod obskladat na devětkrát toaletním papírem a měl sem chuť přes klozet ještě přehodit prostěradlo s umělé říznutou dírou.

2_f_p1200888.jpg

U mého kola v recepci stal již početný zástup obdivovatelů. Bohužel se ještě nevyznám dokonale v mimice, neboli nevím, kdo je obdivovatel a kdo by to kolo nejraději čmajznul. To obsluha hotelu - mladá to kočka, se s tím alespoň nepárala a rovnou mi řekla, jestli si může z kola ukrást hračku, kterou mi dala na cestu Amálka. Dokonce, vlastní pili našla v mém slovníku slovo "ukrást". Bylo to ještě dítě, tudíž se mi podařilo vyhandlovat krádež za společnou fotku. Nepochopím, proč se ale v téhle zemi nechtějí lidé fotit. Lonely Planet je ohodnotilo, jako plaché lidí s handicapem méněcennosti. Nevím, jestli se to pozná tak, že kdykoliv někoho požádám o pózu na focení, tak buď se jde převléknout, nebo začne pištět.


2_f_p1200871.jpg

Čekala mne cesta do Curahuara de Carangas. Druhý den v sedle a druhý den po jedné z hlavních cest. Tato cesta-směr Chile , prý patří mezi nejlepší v Bolívii a já to mohu směle potvrdit. Provoz byl o polovinu menší než včera a že začátku šlo vše tak nějak hladce. Pojednou se přihnaly mraky a nastalo tóčo. Pan bůh seslal i kroupy a to ve výšce kol 4000 metrů krapet bolí... hlavně na duši. Po celou cestu to mažete liduprázdnou, dalekosáhlou krajinou, kde absolutně není kam se před tímto nadělením schovat, což přivádí k šílenství. Navíc, pasáci lam, prasat a jiné havěti berou na pastvu i své čtyřnohé kamarády a ti jakmile vidí frajera na kole, tak nastává souboj kdo z koho. Pasák si bere dva psy na pastvu, ale jeho hliněné obydlí hlídá v průměru dalších šest psů. 2_f_p1200879.jpgExistuje pravděpodobně tajná spolupráce, že ti dva z pastvy co mne nedohnali to zázračné předají těm šesti a ti na mne již čekají na cestě. Je úžasné, jak se tělo dokáže vybičovat v těchto výškách k zrychlení, v pravačce mívám slzný plyn a nohama dokážu kopat ty bestie do vzteklých tlam a ještě při tom občas šlápnout. Co mne udivuje nejvíce, že se na tento hon obvykle přijde mrknout půl vesnice, aniž by někdo zařval třeba "Broků fuj, ...Alane, nech pana" Neee, oni budou čumět a řehnit se.

2_f_p1200817.jpg

Na podvečer jsem došlapal do kraje rudých skal a archeologické zóny s nádhernými Chullpas, což jsou něco jako historická mauzolea pro mumifikované ostatky význačných lidí. Ani tahle podivnost ale nedokázala zakrýt fakt, že melu z posledního. Po sto kilometrech sem kolo spíše tlačil proti větru a odbočka do Curahuara k jedinému ubytování mne doslova zabila. 5km, co to je?... Moc, někdy fakt moc. Nějak sem to doklepal a uvelebil se v sympatickém ubytování. Dopřál sem si maso z lamy s rýží, pivo a café. Celá rodina se na mne přišla podívat a hospodář na mne civěl tak, jako bych mu tu lámu sežral. Dotazů na internet se společně zasmáli, dotazů na signál telefonu se smáli ještě více..Kdo se holt směje naposled, ten..... fakt nevím

2_f_p1200920.jpg

Více foto zde

8. den

Spal jsem 10 hodin .. tělo to fakt potřebovalo. Byla přede mnou těžká etapa, na hraniční přechod Tambo Quemado, s Chile. Cesta se měla tlačit ku 4 300 metrům a skoro celou cestu do kopce. Nechal sem si tedy ráno udělat snídani, což obnášelo vajíčko v toustu a café. Vzal jsem si vše sebou do kuchyně a usadil se s místníma k jejich stolu. Snažil sem se nedívat, na čem mi vše vařili, neboť kůže že včerejší lamy byla stále hozená na zemí a na bordel v kuchyni, kde se pářili čerti, by bylo nutné pozvat deratizační jednotku.

3_f_p1200935.jpg

Ostatním to ale nevadilo, neboť někdo donesl rubikovu kostku a ta byla středobodem zájmu všech. Musím konstatovat, že pohled na bordel a způsob života místních je silné zavádějící. Je pro moje dobro si na to zvyknout, neboť tohle je jejich způsob života a já jsem tu cizinec. Ve výsledků všechno nějak chutná a to je to hlavní. Na představu McDonald při cestě v rámci krize musím zapomenout nato a tata. Mám co sem chtěl, tak držím hubu.

3_f_p1200986.jpg

Vyrazil sem tedy na stokilometrovou etapu s dobrou náladou, při které mne držel asi hlavně Cimrman (díky Konva) a při tom stoupání neustále do oblak sem netrpelivevyhlizel nejvyšší horu Bolívie-sopku Sajama. Po padesáti kilometrech se vyloupla z mraků a mne se zatajil dech. Vidět tuhle krásu, obklopenou naprosto drsnou a liduprázdnou krajinou, je nepopsatelné.

3_f_p1210038.jpg

3_f_p1210074.jpg

Kdybych věděl, že její velikost mne bude provázet ještě další tři dny, tak bych na ní pořád nečuměl. K večeru se přihnal tak silný protivítr, že můj tachometr nepřekročil osmičku. Viděl sem v dali Tambo Quemado, ovšem navigace mi dávala jasné najevo, že byť jej vidím, tak je to stále 20km. Bylo to naprosto nekonečné. Vichr, teplota k nule, padající tma a já na dně. Ujel sem vždy 100metrů a dalších 100 šel, nebo jen tak zhluboka dýchal.

3_f_p1200981.jpg

Trvalo mi to přes dvě hodiny, než sem vjel do odporného přístaviště pro čekající kamióny na odbavení před hranici s Chile. Vzal sem za vděk jediným ubytováním, dostal příšernou cimru bez oken a ujištění, že najíst nedostanu. Navlečený do všeho, nakouknul sem v té špinavé díře do lokalů, ale bylo mi jasné podle ksichtů hostujících, že jestli chci vyšetřit slzný plyn na psy, bude lepší zalézt do pokoje a zamknout se. Vytáhnul sem tedy na pokoji vařič a udělal si tuňáka s testovinama, čímž sem půlku ubytovaných řidičů přiměl k odchodu do hospody na prachbídnou flaksu, neboť ta vůně se šířila jako tyfus...., nebo si to alespoň myslím?

Více foto zde

Štítky: krajina, cestopis

Pavel Kadlíček

Pavel Kadlíček – 180cm/77kg. Cestovatel, muzikant, cyklotramp, sportovec, divadelník, glosátor. Tvrdohlavý, citlivý, romantik. Do dnešního dne projel několikrát na kole Evropou a Severní Amerikou. Stává se účastníkem přednášek i hostem České televize. Je úspěšným závodníkem při maratonech horských kol a jezdcem obtížného závodu Salzkammergut Trophy. Je ženatý, hrdý otec dcery Amálky. Miluje život.

Více o právě probíhající cestě Jižní Amerikou naleznete na webu www.patagoniabike.cz.

Více o jeho kapele DUBmusic na webu www.dubmusic.cz.

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada