Brand

RETRO: Exotika za pár kaček? Favoritem k Balatonu (část první)

Příběh se odehrál v druhé polovině léta 2014; pokud si vzpomínáte, počasí v tu dobu nebylo zrovna stabilní. O to větší to byla taškařice...

Na začátku všeho byla klasická nevinná otázka – co budeme robit? A odpověď byla jednoduchá – pojedeme na výlet do Maďarska, trochu na hulváta, pod stan. Cílem bylo městečko Tihany nacházející se na stejnojmenném poloostrově, který dělí jezero Balaton na větší a menší půlku… pardon, dvě třetiny a třetinu. Plán byl jednoduchý – sbalit kola, trochu pojezdit ty krásné polní cestičky a pěšinky, kterými je poloostrov protkaný, a samozřejmě pofotit něco nového.

Den první: pozdní odjezd a nepřející počasí.


Celý týden bylo horko a vlhko. Plánovali jsme, kdy a jak vyrazit na cestu. Moc brzy se nám nechtělo. Z jednoduchého důvodu – cestovat na jih v odpoledním horku autem bez klimatizace, to by byl zážitek pro gurmány. Rozhodli jsme se proto, že vyrazíme až v podvečer, kdy se ochladí. Do Tihany je to cca 380 kilometrů a 7 hodin cesty. Když vyjedeme v pět večer, na místě bychom měli být po půlnoci. To vypadalo schůdně. Tak jdeme na věc.

Celé odpoledne pomalu balíme věci a procházíme seznamy potřebných rekvizit. Voda? Ano. Lahváče? Ano. Jídlo? Ano. Foto věci? Ano. Stativy? Ano. Oblečení? Ano. Spacáky? Ano. Stan? Ano.
Kola jsou zkontrolována, dofouknuta, vidlice promazány, zdá se, že nám nezbývá nic než začít nakládat. Jako první má to privilegium tablet se zapnutou navigací – zatímco já budu krmit zadek auta, GPS si pěkně chytne signál.
Už se nám to kupí a já začínám lítat jako bumerang mezi bytem a autem. Jako první vrstva v autě končí stan, spacáky a deky. Zatím dobré, pohoda. Druhou vrstvu suplují batohy a foto brašny. Zatím pořád dobré. Na řadu přichází deka, která zavazedla (od slova zavazet) chrání před zašpiněním. Rozebírám první kolo. A sakra… už teď čuchám problémy, zdá se, že i přes pečlivě uklizený kufr a precizně zarovnané věci nemám šanci dostat do auta věci na víkend a kola. Paní navigátor nad tou katastrofou spráskla ruce, konstatovala, že tohle nemáme šanci naložit a šla hledat číslo na PPL. Do dodávky bychom to snad narvat mohli.

Takže rollback, všechno pěkně ven a zkouším to znovu. Trochu jinak rovnám obsah kufru a zdá se, že jsem získal nějaké výškové centimetry navíc. První bajk zbavený kol zaplul do auta a nechal místo i pro druhý. Už si ale připadám, jako bych hrál Sokoban. Celý problém má evidentně jenom jedno správné řešení, které se mi díky bohům povedlo najít na druhý pokus. Kdybych měl celou proceduru vyskládávání a nakládání absolvovat potřetí, asi bych začal nadávat. Nicméně se musím pochválit, byl jsem šikovný, druhé torzo bajku bez protestů zapadlo na svoje místo. Ted už jenom nacpat tam kola. Chvilku hledám, co kam dám, abych nic nezničil a nerozbil okénka nebo zadní sklo. Hlásím úspěch. Všechno, co potřebujeme k přežití, je bezpečně naloženo. A Favorit tak trochu praská ve švech. Víc věcí už bychom asi nepobrali.
Medituji nad otázkou, jak za „totáče“ celé rodiny cestovaly škodovkami stodvácami nebo stovkami… jasně, tenkrát se nejezdilo „bajčit“, takže se netahala kola, ovšem i tak to musel být mazec. Raději nemyslet.
Představu, že bychom po cestě chytli defekt, pro klid duše okamžitě zaháním.

Ilustrační obrázek, kolik krámů jsme vezli - a to v záběru není všechno :) - ta PPL by se fakt hodila. Na druhém obrázku můžete vidět, jak jsme to měli napěchované :).
to je věcí, co?

Druhá půlka osádky mezitím zamkla byt, donesla poslední věci – důležité věci, jídlo na cestu.

Všichni na palubě? Tak zvedáme kotvy. A začíná mírně mrholit. Na poslední chvíli probíhá válečná porada, jestli pojedeme nebo ne. Předpovědi počasí ukazovaly, že námi zvolené dny by měly být jako jediné z celého týdne bez deště. Představa, že bychom v Maďarsku chytli škaredé počasí a čučeli ze stanu ven, jak leje, nás nelákala ani jednoho. Nakonec jsme se ale shodli, že budeme věřit rosničkářům. Přece jenom jedeme na jih, kde by mělo být líp. Finální rozhodnutí je za námi, tak už zbývá jenom vyjet.
cesta.jpg

Startujeme do jemného deště. A hned přichází první sranda – GPS zatím nechytla pozici. Zatracený tablet! Zrovna, když ho člověk potřebuje, začne dělat drahoty. Ale teď to nehodlám řešit. Cesta je jasná a jednoduchá – až do Bratislavy trefím málem se zavřenýma očima: Olomouc, Přerov, Hulín, Uherské Hradiště a Strážnice, Skalica, Holíč a pak kolem D2. Do té doby se ta navigace snad vzpamatuje. Cvičně tedy tablet vypínám, abych ho vzápětí znova zapnul.
Nebudu to protahovat, navigace se chytla až po deseti minutách za městem. Murphyho zákony naštěstí neplatily.

Celou cestu k hranicím se Slovenskem se střídají přeháňky a zatažená obloha. Nevypadá to vůbec dobře, ale nálada v autě je optimistická. Meteorologové říkali, že v Maďarsku pršet nebude, tak pršet nebude. Hotovo dvacet.
Někde kolem Otrokovic se na chvilku vyjasňuje, jenže ta chvilka netrvá dlouho.

Přichází hranice se Slovenskem a střídání řidičů. Trochu si protahujeme nohy, něco málo sníme a vyrážíme na druhou fázi cesty. Pomaličku se stmívá.
V autě probíhá veselá konverzace. Tu nám nemůže zkazit ani zhoršení počasí – z přeháněk se stal jemný déšť, který nás provází celou cestu po „dvojce“ z Holíče až do Bratislavy. I přes to pořád věříme, že rosničky nekecaly.

Kúty, Malacky, Stupava… a přichází Bratislava. Druhé střídání. Tma už je jako v pytli. Zastavujeme na velkém parkovišti u nějakého nákupního centra. Protažení nožek, další svačinka a porada. Jestli takhle bude pršet i v Maďarsku, je to na „čelem vzad“ bo stavět stan v tomhle počasí nebude sranda. Ne, že by to nešlo, ale capkat v blátě a mít všechno zamazané není zrovna můj sen. No uvidíme. Pořád jsme optimisti. Navigace tvrdí, že jsme trochu za půlkou a za těch necelých 200 km se může ledacos změnit. Půda kolem Tihany je většinou suchá a prašná, takže nějaký deštík vypije pěkně rychle.

Chci najet na dálnici, abych rychle projel Blavu… jejda, on je tu nějaký stavební ruch. V té tmě a dešti bude sranda trefit správnou cestu. Jedu pár desítek metrů a… no jasně, samozřejmě jsem to minul. Takže otočka na parkovišti u benzínky a druhý pokus. Chci jet po dálnici, představa průjezdu Bratislavou mě neláká, nerad bych se ztratil. Závislost moderního člověka na technice je dost srandovní věc.
Při druhém průjezdu už jsem správný výjezd ze stavby našel a než bys řekl švec, valíme si to po čtyřproudovce do tunelu. Snad je to poslední komplikace. Stačí jenom to jemné pršení.

Bratislava už je ve zpětném zrcátku, navigace hlásí hranice. Šedesátka na bývalém přechodu není jenom pro srandu králíkům – cesta tu připomíná tankodrom. Míjíme zničené budovy celnice a uvažujeme, co vede lidi k takovému vandalství.

Jé, hele, ono neprší. Vjíždíme do Rajky a zdá se, že počasí už neblázní. Provoz mezitím skoro ustal a tak máme možnost jet hezky „kochačku“ – temnou noc místy narušují světla vesniček, na pravé straně se otáčí vrtule větrné elektrárny… škoda, že není pořádně kde zastavit a že máme foto věci pohřbené v kufru – stálo by to za hřích… ale necháváme si zajít chuť. Tihany jaksi není za rohem.

Györ pro jistotu míjíme po dálnici – projíždět tamními krásně nasvětlenými ulicemi a fotogenickým centrem by pro nás bylo trápení. Jenže opět… fototechnika je schovaná pod hromadou věcí a navíc před sebou máme dlouhou cestu. Musíme jet, abychom přijeli v rozumnou dobu. Navigace odhaduje čas příjezdu na půlnoc. Než postavíme stan, než usneme… a ráno bychom neměli vypadat jako oživlé mrtvoly, takže bychom toho měli naspat co nejvíc.

Za Györem opět začíná pršet. A to bude vážné. Do Tihany už to není daleko, jenom 100 km. Snad je to místní přeháňka. Začínáme být nervózní.

Cedule ukazují, že vjíždíme do župy Veszprém. A pořád jemně prší. Špatné počasí se nás drží. Silnice je mokrá. To vypadá, že budeme stavět stan do bláta. Nelíbí se nám to. Ale naděje umírá poslední.

Průjezd přes zvlněnou krajinu kolem Bakonyszentkirály nám na chvilku umožní zapomenout na déšť. Uvažujeme o významu výstražné značky, která se podobá našemu „příčnému prahu“ – předpokládáme, že to bude upozornění na horizont. Maďaři asi nejsou zvyklí na ježdění v kopcích, Maďarsko je většinou placka, takže horizonty pro ně budou dobrodrůžo.
Silnice se vine mezi kopci, zatáčka střídá zatáčku a dojíždíme nějakého srandistu ve starém Golfu. Jede pomalu, asi se bojí. To chápu. Říkám si, že jakmile to půjde, předjedu ho – cesta do Veszprému vede vrchovinou docela dlouho a plazit se za tím Golfem celu dobu nechci. Jenže, co čert nechtěl, jakmile přichází rovinka a já vyhazuju blinkr, že ho předjedu, řidič na to šlápne a předjet se nenechá. Vzápětí přichází další série zatáček a on zas jede jak s hnojem. Paráda. Takhle si se mnou hraje ještě třikrát. Na čtvrté krátké rovince zrychlit nestačí a já ho nechávám v prachu. Jet za ním ještě chvíli, asi bych usnul. Kupodivu to nebyl Maďar, ale nějaký Rakušák. Srandisti jsou všude.

A pořád jemně prší.

Vjíždíme do Veszprému, projíždíme centrem, jelikož jsem blbě najel a netrefil okruh kolem města. No stane se. Všude klid a mír. Blíží se půlnoc, navigace tvrdí, že do Tihany přijedeme minutu po půlnoci.
Z parkoviště u obchoďáku vyjíždí policejní auto a drží se nás. Copak asi chce? Svítit svítím, jako čuně nejedu… tak snad mě nebudou nějak kontrolovat. Domlouvat se s nějakým aktivním policajtem fakt nechci. A ještě ke všemu neumím maďarsky. Jenže policejní auto se nás pořád drží. Snad mi vzadu nepraskla žárovka… před odjezdem jsem to kontroloval. Zatím ale majáčky nebliká a ani nic neukazuje. Uvědomuji si, jak člověk znervózní když vidí policajty. A to i když ví, že nic neudělal.
Na okraji Veszprému nás policajti opouštějí. To šlo hladce. Asi měli jenom stejnou cestu.

Silnice je mokrá. Nedávno tu muselo hodně slušně pršet. Vidina bláta na místě vybraném pro spaní je zase zřetelnější. Ale zatím to necháme koňovi. Ještě 20 km.

Šplháme na hřebínek, který odděluje Veszprém od Balatonu. Pro nás je to větší krtina, ale pro Maďary to musí být velehory. Pořád nikde nikdo, na silnici jsme sami, společnost nám dělají jenom značky a občas nějaké světýlko samoty. Mokrý asfalt se pořád leskne.

Poslední horizont, následovat bude sjezd do Balatonfüredu. A pozor, změna. Déšť se asi zasekl o hřeben, který přejíždíme; najednou je silnice suchá. To vypadá na obrovskou kliku. Tam nahoře nás má někdo rád.

Vjíždíme do Balatonfüredu. Parťačka má skoro půlnoc, někdy za Veszprémem začala pospávat. Tiše hlásím, že jsme skoro na místě. Kvituje to s povděkem, už se těší, až zastavíme.

 

Bulváry Balatonfüredu žijí. Tolik lidí bych pozdě v noci nečekal. Kolem hospod postávají hloučky Maďarů, po jasně osvětlených chodnících se procházejí dvojice… po té samotě na cestě je to oživení.

Balatonfüred je minulostí. Do Tihany je to kousek. Křižovatka, odbočení doleva, poslední stoupání ke kraji městečka, cedule, Kossuth Lajos utca… a pak šup doprava na plácek na okraji ptačí oblasti.

Ilustrační foto z roku 2013 - takto vypadá plácek, kde jsme trávili první noc.

Lezeme ven. Vítá nás polojasné nebe, dírami v mracích mrkají hvězdy, všude kolem cvrkají cikády. Necelých 7 hodin uteklo jako voda. Ted už jenom vyskládat věci, postavit stan a spát. Sice jsem měl tendence místo přípravy noclehu zajet do městečka a pokochat se noční vyhlídkou na jezero, ale byl jsem přehlasován.

Stavění stanu prošlo bez větších zádrhelů. Horší bylo nacpat věci zpět do auta. Připadal jsem si, jako když se snažím vrátit pastu zpět do tuby.

A zde končí první díl série. Ve druhém se podíváme, kam v Tihany zajít a co tam najdete.

Štítky: cestopis

Diskuse

Jan Picka

9.2.2015 22:11

Hezkej

Hezkej článek, málo fotek!

Martin

10.2.2015 06:05

vynahradím ve druhém a třetím díle :) tohle bylo jenom uvítání v cudzině :)

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada