Brand

Tso Moriri a Spiti - na dohled Tibetu

Nejsevernější oblast Indie, stát Džammú a Kašmír, jsem letos navštívil podruhé. Během měsíce jsme horskou oblast projeli od západu na východ. Ve třetí a závěrečné části cestopisu se podíváme do odlehlých a málo navštěvovaných oblastí náhorních plošin a nejhezčích buddhistických klášterů při tibetských hranicích. Ladaku se říká malý Tibet, ale nikde není charakter krajiny tak „tibetský“, jako na planinách v okolí jezera Tso Moriri.

Tso Moriri - vysoko a daleko

7_025.jpg

Cesta k jezeru Tso Moriri je dlouhá. Džípy (ale také třikrát do měsíce i autobus) vyráží z Lehu údolím řeky Indus proti jejímu proudu, stoupají do sedla Namshang La (4990 m n. m.) a trvá jim přes šest hodin, než dorazí na západní konec jezera. Zde stojí malá vesnice Korzok, postavená okolo buddhistického kláštera ze 17. století.

7_016.jpg

Co do počtu turistů patří v rámci oblast k těm méně navštěvovaným (mnohem více cestovatelů míří k mnohem většímu jezeru Pangong Tso), čemuž odpovídá i místní infrastruktura – několik jednoduchých ubytování, pár restaurací servírujících zejména tibetská jídla. Důležitost Korzoku spočívá v jeho strategické poloze. Vesnice byla postavená na staré obchodní stezce, která spojuje Ladak údolím Spiti a dále Tibetem. Je to jediná stálá osada v blízkosti jezera, mimo něj zde stojí jen několik sezónních táborů místních pastevců, dohlížejících na stáda ovcí a koz.

7_007.jpg

Hladina jezera leží v nadmořské výšce 4530 m, a lemují ji hřebeny hor, přesahující 6 tisíc m n. m. Na východní straně to jsou dva věčně zasněžené vrcholy Chamser Kangri (6620 m n. m.) a Lumser Kangri (6666 m n. m.). Na západní straně se zdvihá hřeben Mentoku s několika vrcholy, ten nejvyšší dosahuje 6340 m n. m. Jezero má rozlohu 120 km2, největší hloubka je 40 m, a má výrazně protáhlý tvar – zatímco na délku měří 25 km, v nejširším místě má jen 7 km. Voda v jezeru je jen mírně slaná, na severní i jižní straně do ní přitékají řeky. Jezero je součástí sítě mokřadů podle Ramsarské úmluvy, žijí zde mimo jiné přes tři desítky druhů ptáků, tibetský endemický osel kiang nebo svišť himalájský.

Trek přes sedlo Parang La

7_069.jpg

Většina ladáckých treků vznikla na trasách dávných stezek, spojujících jednotlivé odlehlé kouty této drsné země a umožňujících převoz zboží i setkávání obyvatel. Nejinak je tomu v případě přechodu přes sedlo Parang La, které spojuje Ladákh přes údolí Rupshu s nádherným jezerem Tso Moriri s údolím řeky Spiti a skrze něj Tibetem.

7_092.jpg

Trek přes sedlo Parang La patří k těm rozhodně méně chozeným, a tak není problém zde za týdenní cestu potkat jen pár místních na koních. Celkem měří trek zhruba 100 kilometrů a na jeho zdolání je potřeba zhruba jeden týden – záleží na rychlosti a aklimatizaci. Pohodlnější (a rychlejší) je směr z Ladaku do Spiti, protože start je ve vyšší výšce a stoupání do sedla je rozloženo do prvních několika dnů relativně pohodlné (i když klasicky nahoru-dolů a kamenité) cesty údolím řeky. Ze strany Spiti je převýšení mnohem vyšší a kvůli aklimatizaci je nutné dělat pauzy (tábory) dost často.

7_171.jpg

Právě aklimatizace je klíčová – již Tso Moriri je dost vysoko, základní tábor pod sedlem Parang La je ve výšce 5070 m n. m. V takové výšce je potřeba počítat s nočními teplotami pod bodem mrazu i v létě. Prakticky jediným navigačním oříškem během cesty je trefit odbočku na ledovec, přes který se sedlo přechází. Vzhledem k malému počtu výprav je dost nezřetelná, navíc suť morény se pořád dost hýbe, a tak není těžké ji přehlédnout. Při výstupu po moréně je sedlo nemožné přejít, protože v cestě stojí ledovec s několika prasklinami. I proto je dobré na cestu do sedla vyrážet co nejdříve ráno.

7_176.jpg

Samotná cesta přes ledovec je vyšlapána v místech, kde žádné praskliny nejsou, a na jeho přechod tak není nutné žádné speciální vybavení. Ze sedla Parang La (5578 m n. m.), protínajícího hlavní himálajský hřeben oddělující Ladákh od zbytku světa, je krásný výhled. Severní (tedy ladacká) strana je pokryta dost velkým ledovcem, zatímco jižní hřeben lemují zasněžené vrcholky hor v oblasti Pin Parvati. Ze sedla je možné vystoupit ještě výše na prudký kopec s kruhovým výhledem.

7_243.jpg

Sestup ze sedla do údolí řeky Parilunghi Chu je dlouhý a lemovaný mnoha skalními vrcholky a útvary, poslední den treku (údolím řeky, avšak s několikerým stoupáním na hřebínek a pak sestupy zase k řece) docela únavný. Cílem treku je vesnice Kibber (4200 m n. m.), donedávna označovaná za nejvýše postavenou vesnici na světě (s dovedenou silnicí, školou a podobně). Zatímco při příchodu k vesnici od hor je vidět jen několik domků, stojících nahoře na hraně amfiteátru, po vstoupení do vsi se otevře pohled na spoustu domečků v ladackém stylu, s hezky namalovanými okny a zásobou sena na střeše.

Tajemné údolí Spiti

8_011.jpg

Jméno Spiti v překladu znamená „střední zem“ – myšleno mezi Ladakem na západě a Tibetem na východě. Přestože patří do státu Himáčal Pradéš, charakter krajiny i lidí je mnohem bližší „Malému Tibetu“ a od zbytku Indie jej oddělují vysoké hory a sedla. Právě zde, na kopečku nad údolím řeky, se tyčí – alespoň pro mě – nejkrásnější buddhistický klášter. Ke klášteru Ki (občas psáno také jako Kye či Kee) vede točitá silnička, stoupající z údolí řeky Spiti.

8_018.jpg

Ten se tyčí na malém pahorku, posazeném v prudkém svahu hlubokého údolí. Při příjezdu vypadá jako malý hrad, posazený na samé špičce skály, v nadmořské výšce 4166 m, což je přes tři sta výškových metrů ode dna údolí. Nejhezčí pohled na něj je ale z druhé strany. Jižní svah je totiž osázen desítkami budov, a klášter tak vcelku připomíná pevnost. Podoba není náhodná – po několika nájezdech různých armád byl klášter „nedobytně“ stavěn schválně.

8_021.jpg

Ki ale není jediný buddhistický klášter v oblasti. Ještě starší, s počátky sahajícími 1200 let zpátky, je starý klášter v Dhankaru. Překlad jeho názvu „Pevnost na útesu“ opět naznačuje jeho nelehkou minulost. V jeho útrobách se údajně během jednoho z nájezdů cizích vojsk schovali všichni obyvatelé pod ním ležící vesnice.

8_026.jpg

V horách nad vesnicí leží malé jezero, v letních měsících z poloviny vyschlé. Za ním vykukují špičky dvojvrcholu Mane Rang (6593 m n. m.).

Více fotek najdete v jednotlivých fotočláncích nebo galerii.

Štítky: krajina, cestopis

Jan Miklín

Jan Miklín se věnuje převážně krajinářské a cestovatelské fotografii, fotografie a články pravidelně publikuje v nejrůznějších cestovatelských a přírodovědných časopisech.

Více na webu www.janmiklin.cz nebo Facebooku.

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada